hyl Svatopluk Čech chtěl v něm zobraziti cokoliv z bytosti vlastní.
V »Ikaru« jsou hlavní postavy dvě: titulní hrdina, student-bohém,
advokátní písař a dočasný panský vychovatel Pavel Vysocký, tragický
vynálezce v oboru vzduchoplavby, a jeho přítel i bratr obdivované jím
dívky, mladý, úspěšný básník z vybrané rodiny, Otakar Sezima; 'onen
skončí tragicky jako oběť svého blouznivého ilusionismu, tento se
smíří s životem a měšťanskou společností, aby se na konec úplně vzdal
básnických opojných snů. V obou postavách Svatopluk Čech
zpodoboval vlastně sama sebe a po každé jinou stránku své mladistvé
povahy.

,Pavla Vysockého - již v romanticky konvenčním příjmení se
skrývá narážka na jeho vzlet, odpoutávající se od země - vyzbrojil
svou blouznivostí v erotice, v uměleckých i společenských plánech,
nadal jej svou plachostí, neobratností u vystupování, ostychem vůči
ženám a hlavně mu přisoudil svou letoru erotickou. Nikde Svatopluk
Čech nevyložil svého platonismu lásky tak jasně a dopodrobna jako
právě v »Ilkaru« a nikde ho nedoložil příběhem tak propracovaným, jakým
jest zanícený vztah Pavla Vysockého ke Gabriele Sezimové, poměr to
zuboženého studenta k půvabné dcerce zámožného měšťanstva. Po prvé
rozvíjí Svatopluk Čech svou teorii milostného idealismu Pavlovým
rozjímáním, když osnuje jeho první střetnutí s Gabrielou v' románě na
plese třemšínském; Pavel, vida vcházející slečnu Sezimovou,
uvědomuje si u vytržení, že její tvář shoduje se s onou vidinou ženství, kterou
vždycky hledal a vždycky miloval, a že jest tedy jeho milostným
osudem. Obšírněji vykládá básník svůj platonism lásky, když si Pavel
ve vzpomínce oživuje své první seznámení s Gabrielou, jejíž krásné
hnědé oko jej rázem okouzlilo. Svatopluk Čech tu praví o Pavlovi
i o sobě: »Báj o ženě, stvořené z žebra mužova, chová v sobě snad
hlubší význam. Zdá se mi, že v každé duši mužské spočívá obraz
ženy, ozdobený veškerým půvabem, po němž tato duše touží. Ten
obraz zůstává někdy po celý život pouhým snem, pouze duševní
vidinou, v níž kochá se oko do sebe vhroužené. On míhá se pak duší
básníkovou, když pěje své písně nejvzletnější, duší malířovou, když
snaží se zachytiti alespoň stín jeho krásy bledými barvami na
vzdorném plátně, snad i duší každého muže, když povznáší se z prachu
všednosti v čistší, světlejší oblasti. Ten obraz zůstává mu v duši, i když
kráčí životem po boku jiné ženy. Ale jsou lidé, jímž bůh ve snu vyjímá

229