nou pohodou Francie a soustředěná kolem mladé ženy starého, dnavého
důstojníka, omezuje pikantně půvabný děj na prostor co nejmenší, aby
nabyla místa pro vděkuplnou malbu náladovou, shodnou ostatně s
intonací závěru celé knihy. Prvním příběhem postavil věcný a životný
inženýr působivý protiklad ke vzdycha:vému sentimentalismu Vojtěchovu
a Stanislavovu; nepoučil jich náhodou o zdravé podnikavosti pravé
lásky v okamženf, když vzdychali po pohledu dívčího Jara za
sklínkami a láhvemi kavárenského buffetu. Druhá, nejrozsáhlejší povídka jest
živým protestem vypravěčovým, aby se věčně nemluvilo jen o
literatuře a »vždy s takovou chutí, jako by to byla nějaká výborná paštika
nebo krásná žena« ... ven do života z tohoto nudného, papírového
království!« Závěrečné vypravování posléze jako by shrnovalo životní
moudrost obou novel předchozích, a spisovatel svorně se společenským
iabulistou volá z něho na své pochybné hrdiny: »Carpe diem! Přilni
celou duší ke skutečnosti, jež se ti nabízí! Zmocni se života smysly, a
nedbej o ilusionistické přeludy blouznivého mozku papírových básníků!«

Takto končí se humoristicko-satirický román Čechův ostře
vyhrocenou tendencí protiromantickou, obrácenou nelítostně proti donům
Quijotům falešných ideálů a chimérické slávy, těm směšným i
ubohým »kandidátům nesmrtelnosti«, jejichž karikaturami, nuzně spiatými
libovolně dobrodružným dějem, vyplnil svůj lehce improvisovaný a
nedostatečně propracovaný svazek stavby příliš sypké a závěru
ukvapeně nahodilého. Byl k nim dosti přísný: ani jednoho z nich nezobraJzil
v statečné a neoblomné snaZe uskutečniti tento ideál v životě; ani
jediné postalVY nepojal tragicky; ba namnoze vzbudil dojem, že jsou
mu průměrní šosáci se svým zdravým smyslem pro život bližší než
pošetilí bohémové. Odciziv se táboru, pod jehož stany byl prožil sám
léta své mladosti, osobil si v upřílišené míře právo, alby se jeho
zástupcům vysmál. Ale Čechův jemný a ušlechtilý smysl pro spravedlnost
etickou i básnickou nedopustil, aby toto bylo posledním jeho slovem
o tragikomických »kandidátech nesmrtelnosti«; jeho přísná autokritika
požadovala, aby ve skladbě, šíře založené a pevněji komponované,
odčinil nedostatky svého humoristického románu; básník v něm zatoužil,
aby zachytil stín tragiky, stroucí se kolem čel mladých ztroskotancil,
i 'rosy mládí, perlící se v jejich osudech. I vrátil se k tomuto prostředí,
ba i k těmto motivům v rámci širším a osnoval román »Ikaros«.

Když osmatřicetiletý usedal k novému dilu, cítil se Svatopluk Čech

15* 227