básně, nepřekáželo Svatopluku Čechovi, aby, alespoň v první polovici skladby, osvětlil svou látku všestranně a dal skrovničkému ději prohloubené pozadí; v druhé půli ochabla zřejmě tvořivá schopnost epika, doplněného malířem a řečníkem. Po prologu, shrnujícím stručně rodinnou kroniku burianovskou, následuje hned lyrický stesk mladého, vzdělaného sedláka, instrumentovaný vpravdě čechovsky. Z hukotu zimní vichřice, bouřící nad osamělým statkem, slyší Jan Burian útok nepřátelských živlů na svůj bezmocný národ, konejšící se pouhou politickou rétorikou; názvukem na nedaleké »Jitřní písně« touží však Burian-básník po »slovu kouzelném, jež náhle vzpružilo by hrudi zpráhlé« a »máj vykouzlilo nový na ten zimní suchopár«. Čekal-li by však čtenář nyní politický děj a národní konflikty v rámci české selanky, zklamal by se; jenom zcela podružně a episodicky pronikají do milostného děje Janova se Stellou. Mnohem šíře rozpřádá Svatopluk Čech pohodlně idylické a starodávně utěšené líčení života na třemšínském statku a boreckém zámečku. Onde ujímá se - u příležitosti vzpomínky na dědečka i babičku, někdejší to obyvatele »výměnkářky« - slova hovorný chvalořečník hynoucího svérázu. Tuto při malbě parku i interieurů u boreckého panstva lemuje zdobnými arabeskami důkladné a zálibné popisy milovník patrimoniálního empíru, který nedlouho před tím v kudrlinkovaté kontroversi vtipných point a důmyslných protikladů »Váda květů