Tyto názory Svatopluka Čecha, kryjící se úplně s politickým
programem mladočeským a tkvějící kořeny v národních poměrech 70. let,
volaly záhy po ztělesnění slovesném. V povídkách a arabeskách,
vyvážených značnou měrou ze skutečného i fiktivního života venkovské
šlechty v Čechách a obměňujících se zálibou motiv lásky mladého
demokrata ke sličné šlechtičně, projevila se politická kritika Čechova jen
skrovně, a to příležitostnými šlehy dobrodušné satiry; národní stránky
šlechtické otázky se nedotkl ani v nejrozsáhlejších z nich, na př. v
))Oblacích«, »Mezi knihami a 1idmi« neb »Hovoru listí«. To zůstalo
vyhrazeno jeho dílům veršovaným. Ale dříve než v látce současné
nakreslil zcizáčtělou šlechtu i se svůdností nebezpečí, jaké znamená
pro selský demokratism venkova, oslavil v eposu historickém vzorného
šlechtice staročeského, který s věrností národnímu státu, jazyku a
náboženství spojuje poctivou lidovost; rvenická selanka ve »Václavu z
Michalovic« jest po svém způsobu také kritikou českých aristokrati'I
devatenáctého století. Tématické řešení problému venkovské šlechty
~ jejího poměru ke stavu selskému podal Svatopluk Čech značně
později, v druhé polovici let 80. a doplnil jim své básnické rozbory
života na českém venkově, jehož starodávné, patriarchální útvary jsou
rozkládány novodobými jevy a proudy sociálními; i druží se toto
časové dílko »Zpěvník Jana Buriana« co nejtěsněji duchem i formou k
»Lešetínskému kováři« jako idyla tendenční.

Slovesných děl, v nichž se šlechtická otázka česká osvětluje a řeší
stavbou děje, kresbou povah neb alespoň proudem diskuse, jest před
»Zpěvníkem Jana Buriana« poskrovnu; ba i tendenčních projevů
lyrických, nesoucích se k tomuto časovému tématu, nenalézáme tolik,
kolik bychom očekávaH podle současné pub1icistiky. Příliš dlouho
udržovala se při životě pohodlná konvence předbřeznová, že šlechtici
jsou v národě i ve společnosti povolanými naplniteli poslání
humanitního, a nebyl to pouze individuální výraz vděčné dvornosti,
oslovoval-li fr. L. Čelakovský své urozené mecenáše verši: »Slunce knížata
vy svém jste u národu! Leč z jasných pramenů plyň na lid uznalý
dobrodějně vaše světlo a teplota; líbeznoť v nehynoucím srdcí chrámu
obývati.« Právě spisovatelka, jejiž srdce nejhoroucněji bilo pro lid a
která před· jinými budila skutečné sociální svědomí, Božena Němcová,
dala životný tvar básnický názoru o zvláštní úloze šlechty ve
společnosti, a ušlechtilí aristokraté, s nimiž se v české výpravné próse
hlu
203