příklad Adolfa Heyduka, který zvláště v dějinné idyle o Oldřichu a
Boženě r. 1879 rozměnil skrovnou epickou jistinu na drobnou minci
erotických písniček. U Čecha jest jich v celku devět, ale poslední není než
nepatrnou variací zpěvu předchozího. V cyklu má zvláštní místo také
proto, že v ní prvek milostný ustupuje značně do pozadí a: že jest v
podstatě starší než skladba ostatní; jest to velice zdařilá elegie
»Lešetínské zvony«, která původně mluvila o zvonech třemšínských. Písně,
z nichž čtyři prostřední, vyčerpávající až na dno motivy loučení a
odluky, seskupil básník do celistvého cyklu, jsou vkládány střídavě do
úst Václavovi a Lidušce; i tvoří zaokrouhlené dvojice. Jestliže Václav
nad kovadlinou notuje nedočkavou píseň o kynoucím shledání večerním
s milenkou a proplétá ji ujišťováním radostně bezpečné lásky,
odpovídá mu Liduška stejně jistou a plesavou písní o setkání pod
hvězdnatým nebem; motiv snubního prstýnku se vrací a stupňuje se v
dív6iných ústech naději v otecké požehnání a v nedaleký sňatek; onde
rostl popěvek zcela z úlohy mladého kováře, tuto vznikal z nálady
večerní. Soustavně propracovanou situační lyrikou jest i cyklus
rozchodu, vložený do sedmého oddílu přímo před rozloučením
milenců. První dvě písně, Václavova o doprovodu dívčině a Liduščina
o kukačce, myšleny jsou jako hudební dekorace poslední společné
chůze snoubenců; druhé dvě, Václavova o plačící milence, a Liduščina
o útěše, skryté v snubním prstýnku, mají býti výrazem nastalé již
odluky. Ve všech do mlh rozloučení svítí naděje shledání, .ve všech
lešetínská krajina s idylickým, úplně neindividualisovaným svým
půvabem poskytuje účastné kulisy nevinné a klidné lásce milenců, ve
všech rodinná něha, prostoduchá nábožnost, pevná víra ve vítězství
dobra dodává Václavovi i Lidušce naprostého bezpečí. Starodávná
idealisace lidu a venkova, již bylo prodšeno líčení původního Lešetína
a kovárny, jest podmínkou těchto naivních ohlalsů poesie
prostonárodní, již dávno mrtvé v Čechách za doby, kam Svatopluk Čech
položil svého kováře. V poslední dvojici písní, položené před líčení
obecného rozvratu v Lešetíně, má nejprve slovo Liduška, a jako
v prvním svém popěvku, vrací se opět k motivům večerním, tolik
v Čechách oblíbeným od Hálkovy doby: hvězdy mají vzdálenému
Václavovi zprostředkovati pozdrav nevěstin. Není-li tato erotická,
nakadeřená a zdrobnělinami přeplněná hříčka bez titěrnosti, odpovídá
na ni Václav elegií velmi mužnou a výraznou: celý starý Lešetin i se
13* 195