let, jimž Svatopluk Čech zůstával stále věren. Myslivý a málomluvný
muž prudké výbušnosti, k dceři přísný na oko a přece hluboce něžný,
bezohledně odmítavý k pánovitým cizákům a vlídně shovívavý k
čeledi i k sousedům, vzdálený všeho pobožnůstkářství a při tom
opravdově zbožný, slučuje ve své postavě starou českou tradici s občanskou
uvědomělostí. Pod obrazem Husovým a Žižkovým čerpá horlivý
čtenář z kroniky a zvláště z jejích kapitolo branném táborském bratrstvu
nadšení a vzdor, cítě, kterak mezi dějinami a přítomností není
podstatného rozdílu. Chápe velmi přesně, že vlna nepřátelského živlu,
podmílající jeho vlastní majetek, jegt součástkou dějinného příboje
germánského, jehož nával ohrožuje celé národní bytí; tato politická úvaha
dodává kovářovu odporu mfa'vní síly. Věrná láska k rodičům a k rodné
chatce prohloubila se v něm v tvrdošijnou věrnost zděděné půdě, z níž
nechce postoupiti ani pídě a na níž míní vytrvati do posledního dechu;
vůči tomuto zděděnému a posvátnému statku jeví se kováři všecko
malicherným: zlato nabízené úskočným kapitalistou i lepší pohodlí na
novém majetku, panská přízeň i možnost rozkvětu vlastní živnosti, takže
na všecky nabídky odpovídá: dát u p e vně s t ojí m j a k o z ž u I y«,
dá s v é půd y ne vyd á mni hro u d U«, »N e pod dám se, to
Pll dam oje ... « Stále v nových obměnách vrací se vzdorné odhodlání
neústupného kováře z Lešetína. Nevzpírá se důsledně pouze peněžním
svodům cizího kapitálu, ale stejně odhodlaně a neústupně také jeho
zákonným pomůckám; neuznává soudního rozsudku opřeného o
křivopřísežné svědectví a vynuceného podplácením, opovrhuje ozbrojenou
úřední exekutivou, stavě proti tomu všemu své právo na půdu, jednak
přirozené, jednak zděděné, které jest v souhlasu s božskou
spravedlností. I v přesvědčení náboženském jest Lešetínský kovář v
podstatě konservativec a legitimista, jenž se odhodlává ke vzpouře proto,
že nemůže snésti rušení starého řádu; výboj továrního kapitalismu
stejně jako násilná germanisace jsou v očích tohoto humanisty ze školy
Kollára a Šafaříka velkou bezbožností. Boha oslovuje kovář tam, kde
protestuje proti poněmčování dětí v nové škole lešetínské, a s vroucí
naléhavostí, jež připomíná slavnou modlitbu B. Němcové v »Pohorské
vesnici«, táže se v krásné apostrofě, zda Stvořitel, původce kouzelné
rozmanitosti v přírodě, může klidně přihlížeti k tomu, jak dětem se
odnímá jejich mateřská řeč. Rovněž odvolává se k nejvyššímu Soudci
na nebesích, když proti napsanému úřednímu rozkazu staví své »čisté,

189