tečně povídkou krejčíkovou; v obou případech jde o vznět mladé,
nedočkavé lásky, předčasně uhašený zakročením pěstouna dívčina.

Úplně v rokokovém duchu podtrhl Sva'topluk Cech ve
vzpomínkovém podání pana pojezdného humorný rozpor mezi zevní vážností
povrchu a lehkou hrou skutečnosti v kruzích patrimoniálních. Důstojný
velmož na panství, pan vrchní, vykuklí se jako pohodlný požitkář, jenž
uprostřed vlastní exorty o důležitých povinnostech vrchnostenského
úředníka a o nutné sebezapíravé kázni při nich upadne v blahobytný
spánek odpolední. Dcerka tohoto velebného samovládce jest laškovný
šotek, snující drobná šelmovství a rychle ochotný také k milostné hře
nejen očí, dotyků, ale i polibků. V tom se s ní zcela shoduje její partner,
rovněž synek ctihodného patrimoniálního úředníka : přijde do Lipova
studovati hospodářství a při první příležitosti studuje tam dvornost a
lásku, až jest vyplašen náhle procitlým panem vrchním. Vpravdě
rokokový jest též ústřední výjev z povídky pana vrchního, šachová
hra mezi milenci z nenadání, tato rozmarná parodie vážné a závažné
scény z »Dagmar« - sedmnáctiletý kavalír a patnáctiletá dáma nad
šachovnicí se svou půvabnou směsí dětské hravosti a galantního
chování jlsou skutečně »pastýřský pár malý na obrázku«, a to dozajista
Watteauově nebo Lancretově. Ale vlastní 'rokokový vděk vložil básník
miniaturista jednak do líčení vonných a svěžích půvabů dcerušky
vrchního, jednak do uzavřené apostrofy první lásky ve dvou
samostatných slokách: zde i onde ovíiejí čistou lyriku metafory čerpané
z oblasti kvetoucí přírody; takto zvyšovalo rokoko rádo uměle
odstíněnou krásu svých pružných postaviček tím, že je umisťovalo do zahrad
mezi keře obsypané květy a do zeleného stínu pečlivě pěštěných korun
stromových. Zde mohl Svatopluk Cech rozvíti svou zvláštní, úzkou,
leč jemnou vlohu. Vypovídaly-li jeho tvořivé síly tam, kde šlo .o to,
podati analysu lásky v jejím citovém rozvoji a v jejích tragických
rozporech, dovedl zato vystihnouti plně smyslové a citové okouzlení
prvního milostného vznětu, zmatenou hru srdcí nevědomých a přece
tušících, peru tnou touhu duší, které by rády dobyly světa a v něm
štěstí pro sebe. V příhodě pana pojezdného nepřekračují mladí milenci
tohoto prahu, neboť vypravování se končí tím, že burleskní vyhrůžka
pana vrchního vyhání neopatrného učně lásky z improvisovaného ráje
- i rokoko milovalo takové žertovné pointy milostných příhod. Až do
konce stručné povídky jest zachována slohová jednota, neporušená

181