hovou s iiskřivým jasem čiré hvězdnaté noci. Svatopluku Čechovi bylo
básnickou potřebou spočinouti na těchto divech zimy a vánoc
láskyplně zevrubným líčením, byt to značilo zároveň újmu epické rušnosti,
a k tomu se hodila dobře právě postava vesnického učitele, jenž, nadán
a vzdělán umělecky a veden svým povoláním k důkladné obšírnosti,
rozpřádá náladové obrázky z přírody i z interieurů pro ně samé, čímž
se liší na př. od souseda, který rovněž rozsáhlé popisy přírodní pokládá
za záminku mravoučných úvah. Ze všech postav, shromážděných pod
lipou, jest kantor vlastně jediným člověkem knihy a učené reklexe,
a proto jemu byly do úst právem vloženy výklady
náboženskofilosofické, a to podobného rázu, jaké mladistvý Svatopluk Čech
slýchával od svého otce, deisty to ze školy rousseauovské: knihy
neposkytují trpícímu srdci ani pravé útěchy ani pátrající duši
uspokojivého poznání o Bohu a vesmíru, nýbrž obého se dostává člověku
v bezprostředním styku s přírodou. Takto poklonil se básník mimoděk
svému otci v štědrovečerní povídce, která s ním vnitřně souvisí
vzpomínkovým obsahem a náplní citu rodinného.

Učitelův příběh skládá se vlastně ze dvou doplňujících se
vánočních výjevů, oddělených dobou jednoho roku: za jednoho Stědrého dne
ztratil ctihodný a slzavý kantor štěstí lásky, za druhého nalezl cestu
k nové blaženosti srdce a krbu. K výjevu prvnímu pojí se vzpomínková
retrospektiva na milenecké a manželské blaho; mezi oba obrazy
vloženy žalné nálady vdovcovy; celek uměle rozložen v kaleidoskopický
sled štědrovečernÍCh dějů, před nimiž jest napiat závoj z mlh a slzí.
Zoufalý varhaník hraje o půlnoční plesavou koledu; zdrcený manžel
probdí svatou noc nad rakví mladistvé ženy; teskný opuštěnec bloudí
v zimní vánici, provázen stále přeludem své nebožky; osamělý vdovec
vidí příchod Ježíškův v tiché domácnosti mladé vdovy; pod vánočním
stromkem za jásotu sirot setkají se srdce obou, a na konec zpod
rozechvělých rukou téhož varhaníka zaznívají, provázeny radostí
uzdraveného srdce, jásavé noviny z krajiny betlémské! Provedení
nepohřešuje jemnosti, ba virtuosity: dušezpytné protiklady vnitřních stavů
učitelových promítnuty jsou náladovým líčením; idyly lásky a
shledání mají čistý, vpravdě mozartovský tón; vzdušná a stříbrná malba
zimy roste perspektivicky daleko za obzor, kamsi v oblasti tuchy a
neznáma.

Co však unavuje.a místy přímo ruší, tot přemíra sentimentálnosti.

174