spočívá z velké části ve stupňovaném napětí a překvapení, ovládajícím
vůbec příběh benátský: užívaje mistrovsky gradace, nechává
vypravěč své posluchače hádati, jaké hody to šumí u paty obrovského dortu,
až se posléze krejčík sám vmísí rozpustilým zpěvem do pijáckého
sboru mnichů, jímž boccacciovská povídka se vtipně a šťastně končí.

Zvláštní ráz krejčíkova vlašského vypravování, nadobro odlišný
od ostatních nedělních povídek pod lipou, případně vystižen jest
poznámkami, které k němu přičiňuje hned pan učitel. Pochva,luje si, kterak
hovorný mistr postřehl lidský rub klášterní svatosti a humorně
groteskní stránku církevní askese, ale poukazuje zároveň, že benátský
příběh »bájce roven smělé« a přisuzuje mu povahu snovou: »vždyť
spánek útvary své proměnlivé v kroj skutečnosti časem odívá«.
Opravdu, směle fantastický, ba svévolně pravděnepodobný výklad
rozmarného cizomi1a jest řízen takřka volnou a hravou logikou snu, který
beře své prvky ze skutečnosti i z četby, aby je obměnil a překreslil.
Mim.oděk však pravý sen odráží také povahu osoby snící a pak
reprodukující snový obsah; mistrem takové snové psychologie osvědčil se
Svatopluk Čech několikráte, nejenom v mladistvém cyklu »Snové«, ale
i v některých veršovaných báchorkách, jimž se povídka krejčíkova
značně blíží.

Názorně stojí, či spíše pohybuje se hovorný mužík před očima
čtenářovýma. Ze svých cest na zkušenou přinesl si domů zásobu dojmú
a poznatků, které značně zvýšily jeho vrozenou samolibost,
povzbuzujíce jej, aby se honosně odlišoval od svého starousedlého okolí.
Čerpá-li z těchto pestrých pokladů vzpomínkových, nečiní ta 1< proto,
aby vykládal nějakou mravní zásadu po způsobu zkušených a
těžkopádných kmotrů rozumců, nýbrž aby rozmarně bavil sebe a jiné. Při
tom se pak jeho samolibost projevuje rozkošnickým prodléváním při
jednotlivostech děje i výrazu a zvláště při rozvětvených a květnatých
metaforách i přirovnáních, jež mají někdy rokokovou gracii a jindy
barokní nehoráznost. Tak slučuje se tu komika situační s komikou
povahovou, a protože celek i podrobnosti obestírá lehounký, hravý a
smavý rozmar, odnímající skutečnosti tíhu (ll zacházející velmi
svobodně i s pravděpodobností, působí benátské capriccio dojmem
šťastného dílka humoristického, ven a ven čechovského, třebaže jeho hlavní
motiv pochází z cizího pramene.

Naproti tomu hlásí se vypravování následující, vánoční povídka

172