teprve při návratu do rodné vsi se dozvídá, že otec zemřel, že Bártova
usedlost prodána, že matka žije na výměnku u souseda. Shledání
Václavovo s poloslepou a pomatenou stařenkou, která při synově návratu
na okamžik se probeře ze svého duševního i tělesného obestření, mohlo
se takto vystupňovati v mohutný dramatický výjev, jehož napětí
básník pečlivě připravil. Jako cizinec podle kroje i řeči přic)lází Bárta
za obžinek do domova, kde se mu soused, nynější majetník jeho rodinné
usedlosti, nabízí za průvodce, aby v zápětí poznal, že ho nikterak
nepotřebuje nový příchozí, jenž na nic z rodné vsi a z jejího okolí
nezapomněl. Právě při slunečním západu osloví jej domov dvojí mluvou, jíž
nelze odolati. Nejprve jest to kouzelná vyhlídka s hajního návrší do
vesnice v údolí, při čemž Svatopluk Čech, stejně jako v »Letní
procházce«, zřejmě myslil na Peruc, pak jest to řeč večerního zvonku,
která rozváže zamlklému cizinci rty k upřímné, sebeobviňující zpovědi
marnotratného syna. Ve shodě s názory vyprávějícího souseda, ale
zároveň z plnosti Čechovy touhy po venkově a po ztraceném domě
oteckém vyvrcholují se sebeobžaloby Bártovy mohutnou appteosou
»chudé rodné vsi, otcovské střechy, vetché, šindelové« a »drahého
srdce mateřského«; v slavném osmiverší, v něž Václav Bárta
pregnantně uzavírá nejvzácnější výsledek své životní zkušenosti, došla Čechova
láska k venkovu a k matce výrazu skutečně klasického. Jasná
prostota názorného výrazu vystupňována tu k plastice lidového říkadla,
jež slyšeno jednou, nikdy více nevymizí z paměti: zcela právem
zopakoval básník ještě jedenkráte tato slova na samém závěru sousedovy
povídky.

Tato má v celém cyklu místo zvláštní. Básník sám poukázal
rozmarnou omluvou na její rozvláčnost, dobře cítě, že popisně
krajinářskými i meditačními vložkami bylo značně zastřeno její skrovné jádro
epické, ale bylo by nesprávno, kdyby se tyto hojné odbočky podle
poukazu Čechova kladly na vrub karakteristiky vypravěčovy, jak jest
tomu v ostatních částech cyklu. Mnohem spíše než onoho selského
staromilce karakterisuje jimi Svatopluk Čech sebe sama, a to právě
v onom období elegického stesku a touhy, když tvořil cyklus »Ve stínu
lípy«, osvobozuje se jím z těžkých smutků; tento subjektivistický ráz
pak nadobro vymizel. z dalších článků idylické skladby rámcové.

Kontrastu, jehož se Svatopluk Čech přidržel v celé básni, stavěje
proti sobě jednotlivé mluvčí a obsah i sloh jejich vypravování, využil
169