motýu poletují nad kyětinami; vánek pohrává zvonky orlíčku;
mravenci lopotí se na zemi a koník šplhá se travinami; pampeliška
nastavuje svou vrátkou kouli větru; jepice krouží nad porostlinou. Svatopluk
Cech využil vydatně všech těchto skromných nápovědí, ale jaký
samostatný organism lyrický z nich vyrostl a barvitě vykvetl! Báseň jest
dvojdílná: první delší část provedena jest apostrofou jednodenní družky
posvěceného letního dne, druhá kratší má formu lyrické samomluvy,_
až závěr skladby opětně se mění v oslovení zmizelé mladistvé krásky;
kdekoliv se k ní zanícený mluvčí obrací, přetrhuje polopopisný,
poloreflexivní proud uměle krouženými slokami, jejichž virtuosita: jako by
chtěla závoditi se současnými »Eklogami a písněmi« Jaroslava
Vrchlického.

Po létech vyprávěl Svatopluk Cech v samém závěru »Druhého
květu« o událostech, které teskně něžná vzpomínka přetvořila v námět
:bLetní procházky«, o setkání s půvabnou dceruškou klobúckého sládka
Růženou Kubrovou, o »krásovidu« v Pctruci, odkud spolu pozorovali
Středohoří, o nesmělé a: zajíkavé mluvě blouznivé lásky vranského
studenta k prázdninové vyvolence. V lyrickém zpracování, kde
okouzlení dvojího lét~ soustředěno jest na jediny den, zachovala si
vzpomínka příznačný ráz vranských dob. Červnovou zahradou do sadu a
odtud polní pěšinou mezi zrajícím obilím do háje, kde kyne čarovná
vyhlídka do údolí a na středohorské pásmo nad ním, dostávají se mladí
blouznílkové ze staromódní společnosti venkovské, která nakreslena
jest několika sporými a názornými rysy. Obzor, jenž se rozevírá
toužebným a zaníceným zrakům jinochovým a dívčiným, mísí teplou něhu
idyly v údolí a na úbočích se vznešenou nápovědí horských obrysů.
Zálibné pozorování krajiny, kypící blízkostí letního naplnění, sdruženo
jest s pohádkovou fantasií budoucího pohádkáře - a nade vším úsměv
mladého, nevinného štěstí, jemuž dostačí touha~ sen, tušení. Navazuje
na svůj kratičký výlet do Vraného r. 1881, vrací se jako v rozmarné
próse »Výletu do mladosti« zestárlý a umdlený básník v druhé části
»Letní procházky« na nlísto, kde kdysi prožil jinošské okouzlení, ale ač
cítí bolestně rozdíl někdejška a dnéška, nedává se vlastní skepsí
vykostiti z ráje, alespoň na okamžik znovu nalezeného. Jest to nejryzejší
smýšlení básnické, jež si váží mladého okouzlení právě proto, že bylo
pavučinou, dechem, chmýřím pampelišky, a jež za ně zůstává pro
vždycky vděčno osudu. Jak se Svatopluk Čech v této křehké a duhové
164