tického slavjanofilství českého, jak je v 20. a 30. létech vytvořil Jan
Kollár; o »Dagmaře« platí to snad ještě větší měrou než o »Slavii«.

Že každé historické epos nemusí býti prosyceno duchem
konservativním, dokázal sám Svatopluk Čech »VáclaV'em z Michalovic«,
z jehož vzpoury a vzdoru vane duch občanské i náboženské svobody,
nemluvíc ani o »Adamitech«, kde dějinná látka jest málo více než
záminkou pohledů do společenské a myšlenkové revoluce moderní.
»Dagmar« jest dílem zcela jiného rodu. Zralý a zdrželivý klid provázel
mužného básníka, když pečlivě stavěl a brousil své bezvadné a pohodlné
trocheje, jejichž 'vážný chod přerušily pouze čtyři lyrické vložky (zpěv
panošíkův, dvě písně skaldovy a báchorkiru o Muchomůrce). Do
pracovny poetovy nedoléhalo tenkráte nic ze zápasů přítomnoSti; v hrdince
podal přímo apoteosu starého a konvenčního typu ženství. Jediný vztah,
který jeho dílo spájel se starostmi novodobého Čecha, totiž myšlenka
slovanská, pojat byl v duchu starší romantiky vlastenecké. Takto nejen
látkově, ale i názorově jest »Dagmar« básní ret r o s p e k t i v n í.

I není divu, že se jí záhy dostalo nejvřelejšího podivu a
nejzevrubnějšího ocenění hlavně od těch, kdož v národní kultuře představují
křídlo konservativní, od pedagogicky založených kritiků tendenčních
zámyslů, požadujících na básnickém díle především, aby vychovávalo
mrav i vkus. Žádné z básnických děl Čechových nebylo záhy po svém
uveřejnění tak soustavně a láskyplně podle zásad školské· kritiky
formalistické rozbíráno, jako právě »Dagmar«'; jsou to rozsáhlé a důkladné
stati Jana Korce, Pavla Vychodila a Josefa Vlčka, v nichž »Dagmar«
osvětlena všestranně. Tam prohlášena netoliko za vrchol dotavadního
básnického tvoření Čechova, ale i nejdokonalejší dílo výpravného
básnictví českého vůbec, ano vyslovena naděje, že »Dagma·rou« zahájena
nová, a to klasická doba české epiky.« Úsudky tyto škola i literární
dějepis dlouho udržovaly v povědomí našeho vzdělanstva, a ještě za
několikerých dnů jubilejních býval Svatopluk Čech veleben hlavně jako
»básník Dagmary«. Ale důvěra, že se »Dagmarou« započne nová epická
tradice, se nesplnila, a když později oceňováno bylo Čechovo básnické
tvoření střízlivěji, bylo literárními dějepisci i kritiky poukázáno vedle
velkých předností také na nedostatky této velké skladby, zvláště na
její skrovnou miru individuální karakteristiky a na převahu popisného
i řečnického živlu nad vlastní epičností; posléze byl tento chladně
dů11 161