mluvou manželčinou. Valdemar podá starému zrádci ruku ke smíru
v soukromí, ba později prohlásí při veliké hostině veřejně, že jej vzal
na milost, a dokonce přijme za své ošemetné záměry vypraviti se
proti čudským pohanům s křížem v čele a s mečem po boku. Líbánky
královské a mírová episoda v Dánsku jsou u konce. - Valdemar Vítěz
opouští Gurre, loučí se s Dagmarou a vstupuje do tradičních stop svých
p'ředků.

Ani Strange, ani Lykke, ani král Valdemar nevyrostli před
čtenářovými zraky ani o píď ve čtvrtém zpěvu, nebot básník rozvedl na nich
pouze ony povahové rysy, které vydatně naznačeny již ve
vypravování předchozím. Tím mohutněji se vztyčuje postava králova ujce,
biskupa Valdemara, která má nyní způsobem velmi rozhodným
zasáhnouti do dalšího děje. Nevystupuje nepřipravena, ježto při králově
hovoru s Dagmarou o svatební dary byla dosti do široka rozpředena
karakteristika starého úkladníka, pro nějž spanilá duše Dagmařina
vyprosí na choti propuštěni ze žaláře. Ale nyni zjevuje se biskup
Valdemar v názorné životnosti, ba' plastikou svého zjevu i psychologickým
prohloubením povahokresby překoná snad všecky osoby epopeje, mezi
nimiž jest jediným padouchem. Uprostřed tolikeré konvenčnosti podařil
se v něm Svatopluku Čechovi realisticky přesvědčivý člověk zmítaný
vášněmi, ale způsobující ještě větší zlo chladně úskočným rozumem.
Lze vzpomínati ne-li sourodého biskupa Mikuláše z Ibsenových
»Nápadniků trůnu«, tedy dozajista některých stařeckých figur
Shakespearových, po jeji-chž způsobě jest uveden ve dvou mohutných výjevech:
jako ponížený prosebník v žebráckém šatě u fortny, kde Dagmar
rozdává almužnu, a jako zhroucený spící kmet, propadlý zuboženou svou
postavou do křesla, když k němu Dagmar dovede svého chotě. Básník
jej nadal zlobou až démonickou, pro niž vytvořil romaneskní pozadí
příšerného vězení oringsborského, malovaného s byronskÝm patosem
až do té zádumčivé poesie pavoučka žalářního: psí pokora,
sebeobžaloba kajícníkova, náboženské vytržení misionářské, bezmezná vděčnost
wráli-soku jsou pouhou maskou panovačných záměrů prohnaného
intrikána, jenž krále Valdemara stůj co stůj touží odstraniti z Dánska. Ale
nikdo neprohlédl jeho lsti a nikdo nerozumí podivnému blesku, který
občas vyšlehne ze zapadlých zraků, zpříšerňuje ještě zvětralou a
vrásčitou tvář, modelovanou věkem, utrpením a zlobou.

149