Svatopluk Cech jako básník serafismu, jenž se zádumčivou gracií
Platenovou tuto scénu obklopil náladovou hrou několikanásobného úběle:
mramor stupňů sklání se do stříbrného jezera, kudy mezi lekníny pluje
sněžná labuť.

Válečný roh, který z dálky jako cvičebná hra zazněl do milostného
laskání Valdemarova s Dagmarou, značí dějový obrat, třebaže král
podlehl jeho svůdné moci prozatím jen na okamžik. Od nynějška jest
všecko přípravou a pobídkou, aby se královská idyla změnila v
bohatýrské epos, a aby Valdemar střásl sladká pouta; stupňování to se
podařilo Svatopluku Cechovi mistrovsky. Místo dvorného seladona
Strangeho vystoupí v popředí nejprve drsný válečník Lykke, poté starý
politický intrikán biskup Valdemar; jestliže onen povzbuzuje krále k
činům válečným vůbec, obrátí tento výbojnou jeho mysl přímo k
výpravám křížovým; symbolicky naznačuje nové období vlády
Valdemara Vítěze zdobný pohár na tabuli při hodokvasu, za něhož se smíří
král a biskup; širokým slovem homérským popisuje Svatopluk Cech
umné řezby ve sloni slavnostní této číše, jež znázorňují typické
události dánských bájí a dějin, soustředěných kolem krvavého vítězství
kříže nad pohanstvím - Valdemar čerpá odtud mimoděk pobídku
k novým výbojům křižáckým, ale čtenář zároveň si uvědomuje, kterak
s dánskými představami o hrdinství nerozlučně jest spojeno potírání
živlu slovanského. Valdemarův přelom jest motivován ještě hlouběji;
správná básnická psychologie ukazuje totiž, že k němu v duši bohatýra
rodovou tradicí i povahou nedošlo pouze na nabídku dvou osob z
blízkého okolí, nýbrž z vlastního duševního vÝvoje králova. Po důrazné
a rozhorlené promluvě Lykkově vydává se Valdemar na lov, z něhož
se vrací rozohněn, jako by se byl napil prolité krve zvířecí a tím
zatoužil i po krvi lidské. Pak nejen odmítá Dagmařinu humanitu, ale dává
také ochotně slechu biskupovým plánům o velkém tažení křižáckém
proti Cudům.

Dokud jest na Gurre, podléhá však přece Dagmařinu vlivu, i když
neuznává správnosti jejích názorů. Proto podaří se andělské choti
smířiti Valdemara se zpronevěřilým strýcem biskupem, jenž se za
královy nepřítomnosti vetřel uprostřed žebráků do přízně Dagmařiny;
stavě se kajícníkem, ošálil jí pokornými slovy a křesťanským
odhodláním skončiti jako misionář mezi Cudy. Lstná jeho výmluvnost
neminula se účinkem ani u královského synovce, dobře připraveného
pří148