mezi popis líbánkového zákoutí a malbu melodramatické situace
Strangovy - dějiny na chvilku zdřímly nad Dánskem, kde kvetoucí jaro
svými barvami a vůněmi obestírá štěstí královské. Čtenář až se dusí
náladou blaha a ovzduším lásky, když v růžové besídce uprostřed
růžového sadu Dagmar stulena v něžné a horoucí náručí Valdemarovo
zajíkavě vypovídá svůj sen o ráji a o růžích: příliš pastosně nanesl
zde básník barvy sladce svítivého inkarnátu, jež roztírala touha
osamělého srdce panicova.

Nebylo by však v duchu rytířské erotiky, kdyby hrdinku epické
básně obklopovalo toliko blaženství manželské a ne zároveň milostné
zanícení toužebného a nyjícího dvořana, jehož cudná vášeň se
stupňuje tím více, čím jemu nedosažitelnější zůstává zbožňovaná žena
lenního pána a královského vladaře - teď naskytlo se v ději vhodné
místo, aby byla obšírněji rozpředena milostná krise, která propukla
již při námluvách na dvoře pražském. Královna Dagmar kochá se
blaženě v objetí silného a krásného Valdemara, nedbajíc o nic a o nikoho
mimo něj, a současně ztravují se žárem nedoznané lásky k ní hned dva
rytíři z jejj nejbližší družiny, k nimž ona sama zachovává zdrženlivou
laskavost vznešené dámy: králův důvěrník, Strange Ebbeson, jenž
v Praze vyhrál pro svého pána Dagmařinu ruku, ale při tom prohrál
v šaších vlastní srdce, a mladistvý, plachý panošík z Jutska, sloužící
královně dvorným činem i roztouženou písní. Takto Svatopluk Čech
situaci zbytečně znásobil a zkomplikoval, ježto iutské páže jest pouhým
matným odleskem pana Stranga. Jest třeba nadsazeného paroxysmu
platonské rytířskosti, v němž si zde básník přese všecku míru libuje,
aby se vážnost situace nezvrhla v bezděčnou komiku: Strange
Ebbeson nežárlí na krále, jemuž Dagmar náleží tělem i duší, nýbrž na
rytířské plaché panoše, jež od ní obdrželo dárek za svou obětavou úsluhu;
netrhne ani brvou, když Valdemar se mu vyznává ze slastí svých
líbánek, ale svede s plavovlasým vlečkonošem zápas o Dagmařinu
granátovou sponku; dříve než cokoliv Dagmar z ieho lásky postřehla,
vypovídá, nemoha již snésti vnitřního rozporu a vášnivého napětí, králi
služby a odchází z Ourre. Než, v podání Čechově zůstává úp,lně bez
komiky toto lichtensteinovské »okotržné blouznění«, nebot je provází
nejvyšší básníkova opravdivost; kdežto líčení líbánek působí dojmem
násilné konstruovanosti bez smyslového názoru, věříme této jinošské
touze důslednéhó platonika, jemuž žena jest idólem. I zde přesvědčuje
1. M7