zorněna úpěnlivým naléháním nešťastné strýně královy, dožaduje se
milosti pro manželova ujce, biskupa Valdemara, který v žaláři pyká
již čtrnáctÝm rokem za vzpouru proti zákonitému vladaři; ačkoliv král
Valdemar zná lépe povahu lstného spiklence a ačkoliv před ní svou
choť varuie, přece slibuje propustiti licoměrného vězně. Již v dánské
prostonárodní baladě jest napověděna různost povah a životních
zkušeností, projevivší se při králových námitkách proti Dagmařině prosbě;
Svatopluk Cech jen prohloubil tyto nápovědi a případně naznačil, že
právě zde se naskýtají dějové nitky pro další vývoj událostí. Též druhá
Dagmařina prosba za polevení těžkých břemen, uložených rolníku
dánskému, setkavší se se souhlasem u krále, má v písni svou tradiční oporu,
ba náleží k nejtrvalejším složkám starodávného dánského podání o
Dagmaře. Cechovým výhradním majetkem není však pouze její
krasořečnická výzdoba, nýbrž i motivace zřejmě osobní: apoteosu rolníkovy
práce a jeho významu ve státě nepronáší zde toliko královská
potomkyně Přemysla oráče, ale zároveň básnický vnuk selského rodu, věrný
milovník venkovských lánů a neúnavný strůjce idyl, svítících zlatem
lJralých klasů a stříbrem nabroušené kosy.

Vybídnuta králem, aby požádala konečně něčeho pro sebe samu,
pronáší Dagmar, vzor nesobecké obětavosti, prosbu za své pokrevence,
slovanské Pobalťany; zde se Cechova invence úplně odchýlila od
dánské tradice písňové i ode všeho, o čem promlouvaly jeho dějepisné
pomůcky. Dagmar, která k manželi spíná úpěnlivě ruce za nešťastné
Vendy, není ani Ceška, ani Dánka století XIII., nýbrž kollárovská
Slovanka romantického věku. Ohlasem předzpěvu »Slávy dcery« jest jeH
důkaz, že pokrevenské příbuzenství s Pomořany poznává z tváře,
z mravů i z mluvy. Z téhož pramene temení vášnivá a temná elegičnost,
s kterou podnítivé slovo Dagmařino líčí zotročení a prokletí Slovanů
pobaltských na půdě zděděné po otcích. V duchu
herderovsko-kollárovské filosofie dějin vyvrací pak Valdemarovy námitky o nutnosti
dánského obranného boje proti vendským útočníkům a o náboženském
poslání křížových tažení na pohanské Slovany. Dagmar přisuzuje totiž
Germánům vinu, že původní pokorné zemědělce slovanské naučili
násilí, a hlásá nutnost šířiti nauku Kristovu mezi pohany laskavým slovem,
jež na rozdíl od krvavého kovu germánských misionářů učinili
blahodárným nástrojem věrozvěstectví slovanští bratří solunští. Humanita
křesťanská jest v Da!gmařině životním programu těsně spiata s
patriar10 145