v přítomnosti Kristinině a Strangově; cestu od lodi ke královskému
sídlu v Ribe 'rozčlenil dokonce v řetězec obřadných obrazů, zasazených
vesměs do pestrého rámce hromadné účasti jásajících zástupů. Celá
krojově rozmanitá družina světského i duchovního panstva obklopuje
jasnou královnu, když loď zakotví u břehu; Dagmar v stříbrotkaném
rouše po koberci vystupuje z lodi a přijímá první 0vace nadšených
poddaných; drahou potaženou čalouny a posypanou kvítím jede do
města Dagmar na bělouši zlatě sedlaném aJ Valdemar na bujném černém
oři. S důmyslem hledajícím dychtivě látku pro vlastní vlohu popisnou,
naznačil Svatopluk Čech, kterak novou svou královnu vítá s dánským
lidem, zálibně podaným v středověké pestrosti, také dánská říše:
krajinář, dbající výslovně o typisaci a sti1isující zjednodušení, mohl zde
doplniti malíře obřadného. Dagmar sleduje novou svou vlast jednak
při plavbě mezi dánskými ostrovy mezi Bukovcem a Ribem, jednak
s ozubené věže Ribehusu, kam ji uvedl Valdemar, aby tváří v tvář své
říše jí vyznal lásku rytířskou a manželskou zároveň.

A v této slavnostní chvíli, když se Dagmar za blaženého výskotu
lidu ocítá s Valdemarem blízko obloze, odevzdává básnický malíř,
poněkudunavený i unaJvivší, slovo básnickému řečníku, jenž pak neustane
až do konce zpěvu. Neočekávejme dramaticky vzrušeného dialogu mezi
královskými novomanžely; dostane se nám spíše zaokrouhlených
samomluv, jenom zevně seřazených do formy rozhovoru. Valdemar i
Dagmar, doposud karakterisovaní krojem, fysiognomií i pohybem,
projeví tu svou povahu obsahem řečí, nikoliv však jejich slohem, nebo!
oba použijí téže široké zdobnosti ciselovaných obvětí, téhož lesklého
bohatství umělých metafor, téže nákladné strůje rétorických figur.
Nelze si ani představiti projevu méně individualisovaného, než jest
Valdemarova zpověď lásky na věži Ribehusu, volně obměňující motivy
pražského svatebního poselství Strangova: platonský idealism lásky
na dálku a beze vztahu ke skutečnosti přehodil si v těchto horujících
slovech těžce krumplovaný pláš! rytířskosti středověké, která si, ne
právě přesvědčivě namlouvá, že milostná něha nadobro přepodstatnila
povahu válečníka a dobyvatele.

Velice vhodně zařadil Svatopluk Čech právě sem Dagmařinu
žádost za svatební dary, která jako v písni Vocelově jest jen váhavou
a plachou odpovědí na Valdemarovu důtklivou výzvu. První prosbu
převzalo epos Čechovo věrně z lidové tradice dánské: Dagmar, up
0144