koráby jako dvě hejna dravých ptáků ve vzduchu; plující svatyni
Triglavovu napadnou dvě dánské lodice jako chrti jelena; plameny ve
vinetském chrámě podobají se pobouřenému hnízdu zmijí; perlami
propletená hříva posvátného koně Triglavova připomíná návěj sněhu za
slunečního svitu. Jaká kultura slova, sloužícího oddaně a povolně
rozkazům královského oka básníkova!

Olaf Lykke jest z rodu oněch důrazných vypravěčů vojenského
stavu, kteří širokým a zvučným slovem oživují vlastní hrdinskou
minulost hlavně pro sebe, nepřihlížejíce valně ke svým posluchačům; koná
to svrchovaně důstojně a bez nejslabšího stínu chvástavosti. Na rozdíl
od pana Alberta, který se dovede vmysliti do slovanských zájmů a
elegické nálady vznešené své posluchačky, nevyhledává pan Lykke
vůbec motivů, hovějících jakkoliv povaze Dagmařině. Teprve jeho
závěrečná poznámka o lidové pověsti, jako by se byla Vineta potopila na
mořské dno, třebaže jest pronesena spíše ironicky, souhlasí s
Dagma'řiným vnitřním zvlněním, stoupajícím stále bouřlivěji, až se promítne
viděním princezniným. V něm podněty přijaté z vypravování Albertova
i Lykkova jsou zpracovány obrazností středověké křesťanky, ale
zároveň provázeny cítěním čistě ženským.

Poslední posun ruky Lykkovy při epickém zpravodajství ukazuje
k ohromnému černému kříži, vztyčenému Dány na vypáleném a
přeoraném místě někdejší Vinety, sídla to Triglavova. S tímto temným křížem
sdružuje pobouřená mysl Dagmařina nyní děsivý přízrak, neboť na
něm vidí deera českého národa 'fozepiattl a přibitu umučenou postavu
alegorickou v bílém šatě a s korunou z trní i z lípového listí ve vlasech,
k nimž se nepřátelsky snášejí dva okřídlení dravci. V tak úchvatném
jinotaji pravého pašijového patosu vídali polští visionářští malíři,
hlásící se k národnímu mesianismu, utrpení své vlasti; skutečně Dagmařin
tragický přelud připomíná okruh romantické malby polské od A'rtura
Grottgera po Janu Styku, do něhož Svatopluk Čech vkročil již J
advižinou episodou ve »Slavii«. Myšlenkově postoupil tu Svatopluk Čech
zřejmě nad spřízněné umělce polské, pracující buď štětcem nebo
perem. Kdežto u nich sloužila citově vzrušená obraznost výhradně
utrpení vlastního národa, dal se Kollárův dědic uchvátiti a inspirovati hořem
Slovanstva veškerého; jest nesnadno rozhodnouti, zda ona »obrovitá,
smutně krásná žena« na kříži volyňském zosobňuje tragiku vendskou

141