vypravování o zkáze Vinety, na mysli ideál hrdinského slohu, jak jej
vypracovali renesanční epikové užitím prostředků homérských a
vergiliovských při látce středověké. Jako u řIoméra odehrává se boj vlastně
netoliko mezi dvěma vojsky pozemskými, ale i mezi znepřátelenými
tábory dvojích božstev, dánské Nejsvětější Trojice a vendského
Trigla:va; po způsobě Tassově mísí se v tomto zápase o plující svatyni a o
chrám Triglavův i s posvátným bohovým koněm živly pohanské s
prvky křesťanskými, a proto na obou stranách stojí v popředí bitevním
vedle válečníka kněz; Iliadu připomíná válčení na lodích, Aeneidu požár
přemoženého města, jehož posvátné ochranné místo kácí se v rumy.
Ale Svatopluk Čech, jenž ze školských výkladů dojista znal Lessingovu
nauku, že pravý epik proměňuje každý popis v děj, obrátil ve vlastní
praksi tuto laokoontovskou zásadu na ruby; u něho se zpravidla děj
mění v popis, či spíše v malbu až divadelní dekorativnosti. Obrovský
biskup Absolon na přídě bitevní lodi s válečnou sekyrou v ruce a se
zlatou, saffry posetou infulí na hlavě; štíhlý a tmavovlasý praporečník
se stříbrnou korouhví nad trojhlavou modlou uprostřed zástupu
bělorouchých kněží na plující svatyni vendské; hořící chrám Triglavův ve
Volyni, od jehož sršících jisker chytá bílá hříva bohova komoně,
vedeného starým vysokým žrecem mléčného vousu i vlasu; ohromná zlatá
socha Triglavova ve vnitřku volyňského chrámu, měnící uprostřed
plamenů podobu a kácející se hromovitým pádem - tot řada skvělých
obrazů samoúčelně komponovaných, vypočítaných na účinek barevný
i světelný, užívajících po rozumu starší historické školy malířské
dějinných výjevů za podnět divadelních skupin, ozářených mocným vrhem
umělého světla.

Popisnou svou vlohu ukojil zde Svatopluk Čech ještě jiným
způsobem, široce rozpředenými příměry homérskými, jimiž Lykkovo
vypravování prostoupeno jest v hojnosti u Čecha nebývalé. Jest nesnadno
rozhodnouti zdal zaslouží sp1še podtvu jetich názorn()lst, přivoděn'ái
úzkostlivě podrobným propracováním obou půlí, či jejich přiléhavost.
Se samolibou virtuosností pohrává si v nich básník slovem, obrazem,
přímětkem; vyčerpává celou škálu stupňování i dojmového sestupu;
hromadí paralely a antitese a pranic nedbá, zda neochromí těmito
zastávkami kouzelného stilisty hlavní epický děj. Důvtipně volil a razil
tato přirovnání tak, že se úplně srovnávají s povahou mluvčího, rytíře
Lykka, lovce a znalce přírody: loďstvo dánské střetne se s vend»kými
140