působilo jednotně jakožto projev nespoutané subjektivnosti básníka
romantického, má v ústech dánského šlechtice z počátku XIII. věku
příchut příliš strojené pravděnepodobnosti. Učený pan Albert jako živá
kronika staré Vinety a jejích staletých zápasů s královskou mocí
dánskou, jež na svou válečnou korouhev namalovala misijní znamení kříže,
dospěje přes stručnou zmínku o pádě A'rkony ke ztroskotání Vinety
Valdemarem Velikým, proti němuž se naposled soustředilo náhle ožilé
pohanství PobaltanŮv. Albertovo letopisecké vypravování postupuje
příliš zdlouhavě k cíli, který ostatně v celkové osnově »Dagmary«
zůstává přece jen episodou; jest tu patrno, jak básník paběrkoval v
dějepisných svých pomůckách, ztráceje náležitý smysl komposiční.

Způsob, jakým zde spojil básnickou kombinaci s výtěžkem
historických zpráv, svědčí o šťastném důmyslu: pád A'rkony, dosvědčený
k r. 1168 a zevrubně vylíčený kronikáři souvěkými, dotčen jest nejprve
stručnou zmínkou šestiveršovou, ale v zápětí použito jest veškerých
jeho motivů k tomu, aby málo doložená zkáza Vinety z r. 1177 nabyla
žádoucí názornosti a plastiky.

Proč však ujímá se nyní místo pana Alberta slova obrněný rytíř
Lykke? Není to pouhou náhodou. Nestalo se to dozajista jen proto, že
Albertova řeč zdála se básníku již příliš dlouhou; ani v jiných básních,
ani v »Dagmaře« nevyhýbal se Svatopluk Cech tak rozsáhlým výkonům
řečnickým, i když v nich skutečný děj byl neepicky nahrazován
pouhým referováním. Mnohem spíše nahlédl, že pro divokou válečnou
katastrofu, při níž hrůza zabouřila nad mořem ohněm i mečem, se nehodí
Albertovo elegické podání; jako vypravovatel nebyl tu na místě nikdo
spíše než přímý účastník onoho boje, válečník od hlavy k patě, Olaf
Lykke, jenž již při poselství v Praze vystupoval v plném krunýři.
Právě v ústech tohoto křesťanského vikinga vyjímá se velice
opravdově bohatýrská zvěst o událostech skutečně tragických ve
vzrušujícím svém spádu a v dějinném svém dosahu; proti tomuto zoufalému
konci celého plemene a celé jeho národní víry ustupuje v pozadí jak
křižácký příběh ze Svaté země ve zpěvu prvním, tak biskupův branný
pokus o vzdorovládu ve zpěvu pátém. Škoda jen, že to, co Olaf Lykke
vypráví, jest jen ve velmi volné souvislosti s hrdinkou básně, a zůstává
tudíž, i při myšlenkové spojitosti s Dagmařiným slovanstvím, pouhou
neúměrnou episodou!

Jestliže kdy, tanul Svatopluku Cechovi právě zde, při Lykkově
139