vůdčích dějepisců; jejich karakteristika neukazuje stop dějinně věrné
individualisace, nýbrž mluví spíše o básníkově snaze idealisticky
typisovati. Místo zchytralého politika, kolísajícího vrtkavě mezi přízní
císařskou a papežskou, a upevňujícího ohrožený trůn penězi a
pletichami proti vůli domácího panstva, setkáváme se u Čecha s prototypem
moudrého, pevného a samozřejmého panovníka, jenž se opírá o starou
rodinnou autoritu a o lásku svých poddaných. Místo trpné a pokorné
manželky, bezohledně zapuzené pro sokyni politicky významnější,
posazena po bok Přemyslu Otakaru 1. vznešená a důstojná panovnice,
jejíž klidná slova plynou z jasných zkušeností šťastného manželství.
Vedle obou představitelů světské moci neztrácí se v podání Čechově
ani hlava duchovní vlády v Čechách, biskup Daniel, přetvořený
v ušlechtilého hodnostáře a nábožného kněze ze sobeckého milce a
zištného marnotratníka, o jakém poučuje dějepis Tomkův.

Ještě mocněji než toto úsilí o idealistickou typisaci na úkor
výrazné skutečnosti historické proniká hned v prvním zpěvu »Dagmary«
příznačná snaha: Čechova, aby neveliký děj byl proměněn v řadu
sytých a složitých obrazů nákladné výpravy, pod nimiž se namnoze
ztrácí jak pohyb příběhu, tak karakteristika postav; vedle nich
zatlačuje živel rétorický původní jádro epické. V rámci téhož dne vystřídá
se patero obrazů bohatých figurálně i dekorativně: vstup svatebního
poselstva dánského do trůnní síně hradu pražského; pohled na Prahu s
ostrohu hradčanského; slavnostní hodokvas, zakončený Strangovou hrou
v šachy o nevěstu; zábava panstva dánského i českého po králově
odchodu při stole, představení Dagmary Dánům, zvláště žasnoucímu
Strangovi, a závěrečné loučení rodičů s dcerou. Slavnostní situace sama
ukládala básníku, aby rozpředl několik velkých řečí: vlastní námluvné
poselství Valdemarovo, tlumočené panem Strangem, a odpověď krále
Přemysla na ně; pak slavné požehnání královo i královnino, jímž se
loučí s Dagmarou, jež bylo napověděno již v dánské písni. K tomu
připoiil Svatoplůk Čech ještě další pásmo řečnických čísel, jimiž otočena
jest hra v šachy: hrdinskou rétoriku starého českého křižáka Jiříka
z Buzovic, symbolické kazatelství o šaších, graciosní výklad sličné
zápasnice o hlubším smyslu figurek a po skončení turnaje etymologický
rozhovor o jméně Dagmar.

Přes tento veškerý nadbytek prvků, zadržujících dějový postup,
podařila se Svatopluku Čechovi v prvním zpěvu exposice opravdu
'9* '131