básník ženu téhož rodu, který od jinošství oživova,l jeho sny a touhy;
slučovala větší měrou citový pi'tvab mladistvé krasavice s rodovou
vznešeností než kterákoliv ze ženských postav zidealisovaných v Jitce
z »Adamiti't«, v Ignacii z »Václava z Michalovic« nebo v Jadvize
ze »Slavie«.Od těchto hrdinek, typických to výtvorů blouznění
jinošského, lišila se podstatným rysem, který se shoduje s rozsáhlejším
Čechovým názorem životním. Nebyla to již pouhá panna, stojící se
sklopenými zraky a se zardělým lícem před branou poznání, nýhrž
žena, vykonávající plně poslání manželky, matky a panovnice, která
nejen v rodině a v nejbližším okolí, ale v celém národě pi'tsobí a
rozmnožuje dobro. Ani dějinné podání ani Čechovo pojeti ženství
nedopouštěly sice ani tentokráte, aby se z romantických mlh XIII. věku
vybavila uvědomělá postava ženská, složitá, vyspělá a samostatná;
přes to pokrok oproti dřívějším hrdinkám i jejich modeli'tm jest patrný.
Vyplňuje matné obrysy Dagmařiny z kronik a písní kvetoucí pletí
živoucích žen z vlastních zkušeností a vzpomínek, Svatopluk Čech
se tentokrá'Ce nemusil spokojovati :vybledlými rysy hrdinek svých
plachých milostných styků, nýbrž mohl je doplniti také teplými znaky
z povahy své vlastní milované matky; usiloval při tom stále, aby celek
byl povznesen do pásma opravdové vznešenosti, netoliko šlechtické,
která jej za jinošství vábila na nedostupných mladých aristokratkách,
ale přímo královské... idealisaci povahovou měla takto doplňovati
ideaIisace stavovská, takže veškeré provedení vymáhalo si slavnostní,
obřadné, skvělé patos.

Dříve než Svatopluk Čech poznal z autopsie Baltické moře a
dánské ostrovy, byla v jeho mysli představa o nich nerozlučně spojena
s elegicko-dějinnou vzpomínkou upřímného shwjanofila na slávu a pád
pobaltských Slovanů, podlehnuvšich ve středověku přemoci dánské;
právě přímí předkové Dagmařina chotě žili v paměti Čechově jako
nelítostní zhoubci nejslavnějších sídel a pevností slovanských a
pohanských Pobaltanův. Nemohlo býti jinak u horlivého čtenáře a věrného
žáka Jana Kollára. V »Předzpěvu« »Slávy dcery« tvoří Slované
pobaltští s Polabany jednotný celek severního Slovanstva, oněmělého
a zhanobeného závistnou Teutonií: jednotliví kmenové v baltském
pomoří i na dolní Odře vyvstávají se svými panovníky i válečnými vi'tdci
před visionářským zrakem básnického horlitele; nádhera Arkony a
vznešenost Retry tyčí se z pustých rumů v jeho obraznosti a vyčítavě
124