básník ženu téhož rodu, který od jinošství oživova,l jeho sny a touhy; slučovala větší měrou citový pi'tvab mladistvé krasavice s rodovou vznešeností než kterákoliv ze ženských postav zidealisovaných v Jitce z »Adamiti't«, v Ignacii z »Václava z Michalovic« nebo v Jadvize ze »Slavie«.Od těchto hrdinek, typických to výtvorů blouznění jinošského, lišila se podstatným rysem, který se shoduje s rozsáhlejším Čechovým názorem životním. Nebyla to již pouhá panna, stojící se sklopenými zraky a se zardělým lícem před branou poznání, nýhrž žena, vykonávající plně poslání manželky, matky a panovnice, která nejen v rodině a v nejbližším okolí, ale v celém národě pi'tsobí a rozmnožuje dobro. Ani dějinné podání ani Čechovo pojeti ženství nedopouštěly sice ani tentokráte, aby se z romantických mlh XIII. věku vybavila uvědomělá postava ženská, složitá, vyspělá a samostatná; přes to pokrok oproti dřívějším hrdinkám i jejich modeli'tm jest patrný. Vyplňuje matné obrysy Dagmařiny z kronik a písní kvetoucí pletí živoucích žen z vlastních zkušeností a vzpomínek, Svatopluk Čech se tentokrá'Ce nemusil spokojovati :vybledlými rysy hrdinek svých plachých milostných styků, nýbrž mohl je doplniti také teplými znaky z povahy své vlastní milované matky; usiloval při tom stále, aby celek byl povznesen do pásma opravdové vznešenosti, netoliko šlechtické, která jej za jinošství vábila na nedostupných mladých aristokratkách, ale přímo královské... idealisaci povahovou měla takto doplňovati ideaIisace stavovská, takže veškeré provedení vymáhalo si slavnostní, obřadné, skvělé patos. Dříve než Svatopluk Čech poznal z autopsie Baltické moře a dánské ostrovy, byla v jeho mysli představa o nich nerozlučně spojena s elegicko-dějinnou vzpomínkou upřímného shwjanofila na slávu a pád pobaltských Slovanů, podlehnuvšich ve středověku přemoci dánské; právě přímí předkové Dagmařina chotě žili v paměti Čechově jako nelítostní zhoubci nejslavnějších sídel a pevností slovanských a pohanských Pobaltanův. Nemohlo býti jinak u horlivého čtenáře a věrného žáka Jana Kollára. V »Předzpěvu« »Slávy dcery« tvoří Slované pobaltští s Polabany jednotný celek severního Slovanstva, oněmělého a zhanobeného závistnou Teutonií: jednotliví kmenové v baltském pomoří i na dolní Odře vyvstávají se svými panovníky i válečnými vi'tdci před visionářským zrakem básnického horlitele; nádhera Arkony a vznešenost Retry tyčí se z pustých rumů v jeho obraznosti a vyčítavě 124