ným způsobem učeného kronikáře, jednak v pochybném slohu
romantické sentimentálnosti. První Vocelova píseň »Plavba« souhlasí s
balaidou »Věno manželské«: přání, která Dagmar vyslovuje teprve na
výzvu Valdemarovu, vložena jsou roztoužené nevěstě královské do úst
za měsíční noci při plavbě na člunu, kdy něžná cizinka zpívá o svém
stesku po vlasti i o své lásce k choti. Obsah čtvrté balady
prostonárodní o Dagmařině smrti rozložil rozvláčný Vocel do dvou romancí
»Skaldův zpěv« a »Dragmíry smrt«. V první romanci Dagmar
nevystupuje vůbec, nýbrž zpráva o jejím umírání v R.ibe stihá krále na
Skanderburku, když slavě své vítězství velkými hody naslouchá
skaldově písni o úspěšných dánských bojích s Němci, teprve pak cválá
Valdemar k ribbskému zámku a v trysku předhoní veškeré panoše,
kteří jej provázeli. Mdlá aJ místy suše didaktická Vocelova romance
o Dagmařině skonu přidržuje se těsně předlohy a jen šíře rozvádí
mravně naléhavé prosby královniny, jimiž chce si pro budoucnost
zajistiti správný vladařský postup svého manžela.

Zda Svatopluk Čech toto Vocelovo zpracování znal a zvláště, zda
k němu přihlédl, když se ke své básni připravoval, nevíme. Z rysů, jež
Vocelovy romance mají proti lidovému podání na víc, vyskytuje se
II Svatopluka Čecha motiv jediný, že totiž mladá královna nežádá
sama za svatební dary, nýbrž že skromně odpovídá k prosebné
nabídce Valdemarově trojnásobnou žádostí, ale tato změna jest skoro
samozřejmá při Čechově povaho~resbě Dagmary a vyplynula spíše
z jemné úvahy psychologické než z příklonu k Vocelový~
»Přemyslovcům«.

Zato Svatopluk Čech dosvědčil sám, co jej nejmocněji vábilo,
když pročítal dánské balady ztlumočené Vocelem, a co jej pohnulo,
aby studiemi dějinnými i zkušenostmi cestovatelskými si doplnil obraz
severské tradice. Vyjadřuje se o tom s výmluvným vznícením
horujícího troubadoura, velebí-li ve svých cestopisných črtách »ideální
postavu ženskou, obraz milostné a dobrotivé kněžny« a opět ))milostný
obraz české dcery královské« nebo »líc milostné podoby, která kdysi
z moře jako blahověstná zora lidu dánskému vysvitla a naplnivši
Dánsko lahodnou září brzy opět zašla, tiše a krásně jako červánek
večernÍ«. V této slovanské kněžně na germánském severu, v této luzné
poselkyni míru mezi válečníky oděnými do ocele, biskupy
ztravoavnými panovačností a misionáři zbrocenými krví pozdravoval český

123