Tvořivý pohled básníka epického, který z motivických zlomku
dovede sklenouti nosný oblouk dějový, mohl v tomto malém cyklu
rozeznati hutné prvky pro rozsáhlejší skladbu výpravnou. Děj se tu
kupí kolem povahové dvojice ostře karakterisované: silný a mocný
král, typický to panovník germánského severu, spoléhá na meč
hrdinův a moudrost státníkovu tam, kde něžná a dobrotivá královna, dcera
slovanského kmene, poslouchá jen hlasu svého srdce. Pro tragický
konflikt, temenící z tohoto protikladu, nabízely již balady dvojí vděčný
motiv, zápletku biskupa Valdemara a vztah králův k Berngertě ještě
za života Dagmařina; takto vedle dějového pásma politického, jež
nebylo nesnadno opříti o studium dějin dánských, postupovati by mohlo
pásmo intimně rodinné, vyžadující, aby poměr Dagmařin k
Valdemarovi byl psychologicky prohlouben. Balady dánské připouštěly značné
střídání dějišť, a to netoliko na půdě dánské; zvláště první píseň přímo
vybízela, aby kromě dvora Valdemarova bylo vylíčeno pražské sídlo
královské moci otce Dagmařina. Tam, jmenovitě v ša,chovém turnaji
mezi panem Strangem a Dagmarou, naskýtala se příležitost, aby za
pozadí děje byl pojat svět středověkého rytířstva, kdežto příběh o
mořské ženě přímo lákal doplniti církevně křesťanskou kulturu v Čechách
i v Dánsku náladovým obrazem hynoucího pohanství ať slovanského,
ať germánského. Písně uváděly řadu postav i jmen, jež by bylo dlužno
domysliti a dokresliti; vedle biskupa Valdemara, Kristiny a Berngerty
byla to hlavně skupina dánských pánů v svatebním poselství s panem
Stran gem v čele. Jestliže tento kavalír mluví a jedná v první písni
s vyvolenou nevěstou svého krále úplně v duchu galanterie rytířské,
bylo nasnadě řešiti i nadále tímto způsobem jeho vztah k Dagmaře,
kterou vyhrál pro jiného, a takto celý námět z okruhu manželské něhy
a věrnosti přesouval se do oblasti milostného blouznění romantického.

Ale Jan :Erazim Vocel nebyl naprosto básníkem, jenž by byl
tvůrčím zrakem odhalil ve zlomkovité látce epické základní motivy pro
skladbu vyššího slohu, dokonce pak chybělo mu vše k tomu, aby sám
takové dílo vytvořil. Přes to, když r. 1863 do nového vydání svých
»Přemyslovců« vkládal dalších šest básní, ačkoliv sám dobře věděl,
že »Musa básnická sestMlost vavřínem nezdobí«, zatoužil alespoň
parafrazovati dánské balady o české Přemyslovně, které sám do Čech
uvedl. Trojdílná »Královna Dragmíra« přimýká se dosti těsně k lid
0vý:m předlohám; kde se od nich uchyluje, děje se to jednak
suchopár122