Dagmar, pověsti o praporu Danebrogu věnuje se pozornost zvláštní;
o čtyřech lidových písních dánských, v nichž doposud žije památka
kněžice české, podává Vocel pouze stručnou průpmvnou zprávu. Když
si je opatřil a když výslovně za tímto účelem si osvojil znalost
dánštiny, podal téhož roku v pozdějším svazku Musejníku překlad čtyř
dánských národních písní o královně Markétě, Dagmar nazvané.
Stručné literárně dějepisné pojednání, překladu předeslané, osvědčuje
výborného znalce lidového básnictví, jenž se přidržuje v celku
herderovsko-romantického pojetí a v duchu předbřeznové tradice české netoliko
pokládá bytostný rozdíl národní povahy germánské a slovanské za
prokázanou skutečnost dějinnou, ale spoléhá i při jeho zdůvodnění
především na ráz Královédvorského rukopisu; stavěje refrenovité balady
dánské hluboko pod dějepravné výtvory bájivého ducha slovanského,
neupadá v pokušení, aby je přeceňoval ať po stránce umělecké, ať
zpravodajské.

Ze čtyř baladických písní, které Vocel ztlumočil z dánské sbírky
Abrahamsonovy, Nyerupovy a Rahbeckovy, nejobsažnější jest
skládání první s názvem »Plavba pro nevěstu« a s refrénem »Tu plaví se
pan Strange pro královnu Dagmar«; výprava poselství krále dánského
Valdemara, k němuž kromě vůdce pana Stranga náležejneště pánové
Limbek, Lykke, Globe, Albert a biskup Petr, se vypráví v celém svém
průběhu. Po třínedělní mořské plavbě z Dánska přistanou poslové na
hranicích českých a jsou slavně přijati v Praze, kde českého krále
požádají pro svého vladaře za ruku jeho dcery; český panovník, poradiv
se s královnou, vyhoví jejich prosbě. Ze slavností pražských líčí se
šachový turnaj Strangův s prřnceznou Dagmar o její ruku, kterou dvorný
kavalír získá pro svého krále; Dagmar jest s Valdemarem zasnoubena.
Poselstvo hned odváží kněžičku, když jí otec její při loučení dal laskavé
a vážné rady pro další život v manželství i na trůně. Za dvouměsíční
jízdy do Dánska Dagmar z nadšené řeči páně Strangovy pozná
znamenitost svého snoubence, přijme slib dánského panstva a u Mando
setká se s Valdemarem, žasnouc, že jest jednooký; svatebním veselím
se balada končí. Hojnost motivů, pojatých namnoze s lidovou
prostoduchostí, způsobila, že píseň nemá ani dějové jednoty, ani soustředě~
nosti v podání; něžný půvab Dagmařin, sláva a moc Valdemarova,
ušlechtilost páně Strangova a královská nádhera na pražském dvoře
září však jasně z celé balady.

120