»Karolinské epopeji« vtělil české slovesnosti samu podstatu středověké
romantiky. Svatopluk Čech osvojil si z tohoto novoromantického úsilí
svých kosmopolitických přátel a dozajista také z přímého studia
Torquata Tassa důležité poznatky slohově formální a vyzbrojen jimi, mohl
se odvážiti toho, aby obnovil snahu probuzenskou o vytvoření jednolité
epopeje dějepravné vyššího slohu, v níž by na dějinném pozadí,
vzbuzujícím národní zájem, se odehrával příběh lásky něžné a bolestné
zároveň, a kde 'by k romantické látce, ozářené nábožným duchem
středověku, přistupoval vkus klasický a s druhé strany obsahově závažná
ref1ex,e novodobá. Z těchto předpokladů vznikla »Dagmar«,
nejrozsáhlejší epická skladba Čechovy záhy vyzrálé mladosti.

Několik drobnějších básní Čechových z počátku 80. let ukazuje
k jeho rostoucímu zájmu o středověk. Elegickou mlhou, která nedovede
zhoustnouti v pevnější a v názornější tvar, zůstává básníkovo
pohroužení se do minulosti v obou drobnůstkách otištěných r. 1882 a r. 1885
v »Květech« pod šiframi; teskný pocit nenávratné přešlosti šumí
perutěmi nad hlavou snílka, který se zadumal ve zpustlém parku mezi
omšenými troskami panského sídla (»Z dob zašlých«) i nad bledou
skrání mladého mnicha, hovořícího s kárným duchem obrněného
předka, jenž s výčitkou oživuje na desce kamene náhrobního (»První a
poslední«). Tím významnější řečí mluví útlá romance dětského pelu »Na
Bezdězi« z r. 1883, psaná původně do časopisu pro mládež »Jarého
věku«. Obraz nešťastného sirotka po Přemyslu Otakaru II., kralevice
Václava II., jejž purkrabí braniborský Ota vězní nemilosrdně na hradu
Bezdězi, byl idealisuíící obrazností Čechovou podstatně odlišen od
představy běžné v podání dějinném, neboť poeta v ničem nepostavil
chlapeckého svého hrdinu do kontrastu s jeho bohatýrským otcem,
jak dálo se zpravidla od Danta po Palackého. Naopak bledé a churavé
děcko královské v nuzném šatě honosí se cnostmi vpravdě
bohatýrskými a panovničími zároveň: zakrývá tělesné strádání rovnováhou
mysli a klidem pohledu, v bídě žaláře a siroby zachovává hrdou
důstojnost; rtem pevně sevřeným projevuje předčasnou zralost; svou
palčivou touhu po osobní svobodě promítá přáním, aby každému tvoru
bez rozdílu přána byla volnost. Když svému ukrutnému žalářníku
Hermanovi V'rací prázdnou klícku, z níž právě vyprostil do volného
vzduchu malého zpěvného ptáka a když při tom s bystrou pointou
prohlašuje: »Syn Otakarův můž' býti vězněm, nikdy žalářníkem«

118