I tentok!ráte politická koncepce Čechova nezůstává čirou myšlenkou,
nýbrž vzestupuje ihned v oblast citových přání, nadějí a obav; jakmile
básník promítl návrat amerických Čechů do národně politického
ovzduší, ihned zMoužil, ihned zadoufal, ihned zavěřil, že uskuteční se
den našeho konečného osvobozeni. Nemohl tušiti, že hodina ta udeří
záhy, nemohl se také nadáti, že zámořští krajané budou z těch, kdo
přiloží pomocnou ruku k dílu národní volnosti, a že sama Amerika
přispěje svými tvořivými zásadami občanské svobody k tomu, aby
uskutečněny byly nejhoroucnější a nejtrvalejší politické tužby
československé. Přes to, mezi památnými projevy Čechova dějinného
jasnovidectví, které se nejednomu současníku zdály utopiemi, a jimž teprve
průběh světové války dodal úplné skutečnosti, nestojí na posledním
místě závěr proslovu českoamerického:

»Snad stěžnů tlum kdys moře spatří plouti,
- či duše bláhové to marný sen? Đ
iímž' vlasti novou, velkolepou poutí

syn dálný navždy bude navrácen,

kdy v chorál bouřný o slavnosti jiné

všech rozptýlených bratrů jásot splyne,

až lid náš vroucí snahou, tvrdou vůlí

co rovný bratr mezi národy

chrám jiný, velký z věkovité žuly

svým synům zbuduje - chrám svobody! «

Skutečně to nebyl marný sen bláhové duše: stačila právě třetina
století) a okouzlující vidina toužebné naděje básníkovy se naplnila.