vztahy svých postav, zavinila, že čtenář nenabývá jasného obrazu o
tom, kam vlastně, kromě R.usů a polské dvojice, cestují jednotliví
slovanští poutníci na černomořské lodi; jsou to cestovatelé pro
zábavu a poučení či vystěhovalci? Ani z daleka nedotýká se báseň otázky
vystěhovalecké, tak významné pro nejeden slovanský národ, která
jej samého nemálo znepokojovala; kdyby byl nějak uvedl na přetřes
české vystěhovalecké kolonie na Volyňsku, byl by měl názorný příklad
pro Ivanovu a Čechovu diskusi o poměru ruské státní moci k
příslušníkům jiných slovanských národů. Příležitostný podnět povzbudil ho,
aby se zamyslil nad národním významem české emigrace v Americe.

U příležitosti dobudování obnoveného Národního divadla pojali
američtí Čechové úmysl, že, stejně jako krajané ze všech končin vlasti
(;eskoslovenské, přijedou se hromadně poklonit symbolickému paláci
národního umění v Praze, a tato jeiich triumfální návštěva v Čechách
v červnu r. 1885 značí památný mezník ve stycích česko-amerických,
udržovaných prakticky Vojtou Náprstkem a literárně Jas. V. Sládkem.
Od chvíle, kdy 13. června vystoupil v tfamburce z lodi Westphalia
mnohohlavý zástup českoamerických divadelních poutníků a poutnic,
neustávaly takměř slavnostní projevy. Literatuře zůstalo ze slavností
těch několik památek. Mezi četnými verš ovci, kteří americké krajany
zahrnuli proslovy a uvítacími skladbami, nechybí ani jména předních
básníků tehdejších: lieydukova prostoduše srdečná a zpěvně spádná
báseň rozdávala se hostům při vjezdu do pražského nádraží; dvojí
proslov Jaroslava Vrchlického, pointuiící obraz, myšlenku i cit s
kypivou virtuositou, snesl se s úst recitátorů do hlediště Národ~ího
divadla; Svatopluk Čech uvítal zaoceánské krajany delší básní v
»Národních listech«.

Nepodařila se mu naráz. Kromě ní napsal kratší a jednodušší
proslov uvítací, jenž hlavně svým hlaholným refrénem o »vzmachu
mužné síly, zápalu svatých snah a smělém vzletu vůle« nabývá rázu
chansóny, určené pro recitaci v mnohohlavém shromáždění, odpovídajícím
deklamátoru; ani myšlenkově ani básnicky nepověděl tu Svatopluk
Čech nic nového a hodnotného. Prozrazují-li tyto tři sloky zřejmý
původ improvisační, jest naopak patrno, kterak si Svatopluk Čech
zálibně pohrával básní druhou, nesoucí se těžce zdobným slohem jeho
nejnákladnějších skladeb a rozestírající své malebné i patetické slovo
do široka pavím chvostem. První z vybroušených, ano přebroušených
112