sko k činu, k odvaze, k mužnosti a zvláště zpět do jednoty národní;
to vše dodává mu dllvěry a léčí jej z temné melancholie, do níž naladěn
byl vstup této básně, předjímající o deset let sloh »Jitřních písní«.

Ale vlastní politická myšlenka zůstává zde přece zastřena
přebujelým živlem dekorativním. Jinak v polemické básni »Malému
národu«, která nebyla za Čechova života otištěna, a kterou vydavatel
sebraných spisů Čechových položil do r. 1883, ač výrazově působí jako
paralipomenon »Jitřních písní«, shodujíc se zvláště s proslulou
protiněmeckou a protimaďarskou »Modlitbou« tamní. Zde, v prudké
obžalobě Maďarů a v prorocké věštbě dějinného soudu nad nimi,
překonala básnická publicistika česká po prvé úplně onen politický
romantism, s nímž se na Maďary a jejich politiku, dědictvím po revoluci let
1848 a 1849, díval náš starší liberalism, přenášeje sympatie, získané
Alexandrem Pet6fim, na Ludvíka Košuta. Nezapřel zde Svatopluk Čech
sice podivu pro starší fáze dějin uherských a pro jejich zápas s
rakouským zpátečnictvím, ale hned podrobil jejich celý veřejný, politický a
kulturní byt ve přítomnosti přísné a při tom věcné kritice, řízené
stanovisky národního sebeurčení, dějinné humanity, politické
mravnosti, při čemž nemluví Čech pouze jako obhájce Slováků, nýbrž všech
národů, snášejících křivdu od Maďarů, »tyranů běsných, ale tyranů
malých«. V řečnicky úchvatné gradaci, zesilované stále příkrými
antitesami, dospívá básník ve třech hněvných slokách závěru k
prorockému vylíčení konečného maďarského pádu. V duchu politickodějinné
koncepce, na níž jest zosnována také »Slavie«, přisuzuje Svatopluk
Čech opět R.usku, aby »zbojníkovu slávu trpasličí srazilo do prachu
ranou strašlivou«; až na tuto představu, splnila se po světové válce
r. 1919 Čechova věštba o maďarském pádu do slova a do písmene.
Před vydáním »Jitřních písní« nenapsal Svatopluk Čech tak mohutné
invektivy politické, konkrétní v názoru, hutné ve výrazu a prosté
veškerého zbytečného dekora. Snad by při konečné úpravě byl
urovnal ještě některé nepřesnosti rytmické i rýmové a odstranil zbytečné
opakování některých představ a obrazů, avšak pronikavější redakce
nepotřeboval tento úchvatný výkřik pobouřeného svědomí, jenž pouze
z posvátné potřeby mravní se dovolává dějinné Nemese; proto
nesnadno říci, proč Svatopluk Čech neodevzdal báseň »Malému národu«
veřejnosti ani časopisecky, ani v souborném vydání svých spisů.

Lhostejnost, s níž Svatopluk Čech ve »Slavií« sledoval reá\ní
111