koncepce »Slavie« úplně Čechově osobní povaze, a to v ladění, jež po
jinošské ohnivosti přinášela první léta mužná: jak skromně, ba bez
národního sebevědomí staví se postavou svého krajana k otázkám
slovanské politiky! jak plaše vyhýbá se všemu, co jest v ní
nepřeklenutelné a nesmiřitelné! jak naivně připouští kterékoliv řešení, jen když
jest smírné a souladné!

Bylo by však křivdou, kdyby přes to přese vše bylo Čechově
»Slavii« upíráno, že podstatně obohatila české básnictv~ věnované
šíření slovanské vzájemnosti. V jed n o m směru přinesla sem tóny
docela nové: tam, kde postavou Vladimírovou a jeho zásadami, jakož
i alegorickým povstáním na lodi Slavii důrazně poukázáno k tomu, že
otázka budoucnosti Slovanstva se nikterak nevyčerpává výhradními
snahami politickonárodními, nýbrž že obsahuje také závažný problém
sociální; obrozenského kollárovce, zachovávajícího národně
romantické tradice otcovského domu, doplnil tu důmyslně myslitel a básník
»Adamitú« i »Evropy«, hloubaiíci o novověkých záhadách
společenských a mravních. Opakoval sice v nejvzrušenější části své skladby
dějovou zápletku starší, mnohem konkrétnější básně vlastní; ztlumil
žár a var rozkladných a sopečných ideí příliš hladkou a urovnanou
rétorikou; zeslabil temné a zoufalé patos nihilistických protestů matně
optimistickým závěrem, ale přes to ve Vladimírovi, přesvědčivé to
postavě, zosnované na základě studia revoluční ideologie ruské a jejího
domáciho ztělesnění slovesného, vytvořil typ pro básnictví české nový
a nejen literárně pravdivý, nýbrž též dějinně památný. Se
slavjanofilským svým protichůdcem Ivanem, který rovněž svědčí o důkladné
znalosti ruských proudů kulturních, s romantickou dvojicí polskou,
zasazenou do propracovaného obrazu polského svérázného bytu,
soustřeďuje na sebe Vladimír hlavní pozornost čtenáře, ačkoliv co chvíli ji
odvádějí dlouhé popisy krajin a náladových výjevů, libovolné vložky
lyrické a rozpředené partie řečnické.

Vrstevnická kritika formalistická, která se »Slavií« zabývala
zevrubněji teprve, když jejím knižním nezměněným otiskem byla
zahájena r. 1884 Šimáčkova »Kabinetní knihovna«, pokoušela se dovoditi, že.
báseň Čechova jest i po stránce čistě umělecké dílem bezvadným;
nejpromyšleněji provedl to široce založený rozbor Kabelíkův.
Uvažovala úzkostlivě, zda ji dlužno řaditi mezi eposy reflexivní, či spíše
vymeziti jako alegorii metaforickou - a domnívala se, že takovým

101