a prehistorii do té míry propracovanou. Ctenář a ctitel Ad. Mickiewicze
a Ziko Krasinského dal si ze všech sil záležeti na tom, aby polská oblast,
do níž jeho hrdina Ivan zabloudí, nikoliv náhodou, nýbrž puzen jsa
podvědomě všemocnou vůlí lásky, vystoupila v jeho skladbě s teplou
názorností a v sympatickém světle, a obětoval této snaze i zřetele
komposičnÍ, Jak Jadviga, Ivanem milovaná, tak i otec její, Ivanově lásce
bránící, jsou postavy daleko životnější než kterákoliv z ostatních
schématických povah ve »Slavii«, avšak konkrétnost jejich není
podmíněna individuální povahokresbou, jako spÍŠe sytostí životního prostředí,
kam je básník zasadil. Jadviga jest jednou z četných dívčích podobizen
z Cechovy rozsáhlé, ale poněkud jednotvárné obrazárny něžných a
sladkých plavovlásek: pečlivá hostitelka a účastná milosrdná sestra,
která však plaše prchá před churavých hostem, sotva poznala, že není
lhostejna jeho srdci; věrná ochránkyně starého otce a pietní uctivatelka
památky matčiny se zřetelným rysem polské obřadnosti náboženské
i rodinné; půvabná, ale důstojná v okamžiku, když ji překvapí Ivanovo
vyznáni lásky; plna stesku, ale i rozhodné sily při těžkém loučení;
zbožná křesťanka, prodlévající při vypuknutí katastrofy na modlitbách, leč
v zápětí hájící své cti 'rozhodným a odvážným činem. Tento rys
energie, úplně cizí na př. její blížence Angele, učinil básník tím
pravděpodobným, že v Jadvize silně zdůraznil její polskou rytířskost: tato
kráska, podobná krojem i tváří Matejkovým ženským zjevům, jest ryzí
Polkou, když na Ivanův návrh únosu odpovídá vytasenou dýkou, když,
vyvinuvši se z násilnického náručí Petrova, volí raději smrt ve vlnách
než zneuctění, zejména však v dramatickém výjevu, když Ivanovo
vyznání odmítá hrdým prohlášením »Rus nepřipoutá ku své tuto ruku«.

Také její otec, staropolský urozený bohatýr, pojat jest hlavně ve
smyslu typické karakteristiky národní, již doplňují běžné rysy starého
šlechtice, něžného otce a statečného hrdiny. I u něho národní vědomí
polské, obracející se v neoblomném záští proti Rusům, překonává
všecka ostatní hnutí mužně ušlechtilé povahy, aristokratické
pohostinství jako podiv pro chrabrost a čestnost Ivanovu, otcovskou vděčnost
k zachránci dceřinu jako nekonečnou lásku k jedinému dítěti; teprve
po těžkém vnitřním boji ovládne starý hrabě věrou v možnost národní
shody rusko-polské pomstychtivé démony své zachmuřené duše. Po
několika stručných nápovědech o smýšlení a cítění starého hraběte,
nadhozených zvláště při šachovém klání s ruským hostem, poznáváme

103.