jeho sympatie se přiklánějí k pracujícím proletářťím, pokud Vladimír
na lodi Slavii ztotožňuje svou věc s revolučním podnikem vzbouřených
námořníků, zaznívá nám z toho všeho poplašný hlahol »Kolokolu«, jejž
v padesátých a šedesátých létech rozhoupávali socialističtí a političtí
radikálové ruští s AI. liercenem a M. Bakuninem v čele. V ruském
jazyce tu slyšíme obdobu a pokračování staršího socialismu
západoevropského, jmenovitě německého, jež však nabývá zvláštní příchuti
tím, že hlasatelem jest nikoliv dělník, nýbrž zhýčkaný příslušník
výsadní třídy. Ale od převratného roku 1861, kdy •. car Alexandr II.
provedl osvobození selského stavu, nabyl v mládeži ruské vrchu směr
jiný, podnikající hlavně kritiku společnosti a života s hlediska praktické
filosofie a veřejné morálky; byli to jmenovitě oba pokračovatelé a
dovršitelé N. O. Černyševského, literární kritikové N. A. Dobro1jubov
a D. I. Pisarev, kdož formulovali zásady ruského realismu, přezvaného
oď odpůrců nihilismem a zpopularisovaného úchvatně konkrétními
románovými postavami arcimistrů ruské prósy. Jako radikálové vyšli
i stoupenci ruského filosofického realismu z nauk západoevropských,
vytvořivše svou soustavu sloučením zásad anglických národních
hospodářů i utilitářských moralistů, francouzských hlasatelův emancipace
masa, mladoněmeckých zastánců kra~ní tendenčnosti v umění a
jmenovitě přírodovědeckých materialistů v Německu; na ruské půdě přibyl
k této nedomyšlené směsici cizích nauk příkrý a bořivý odpor vůči
každé tradici a zvláště sklon k požitkářskému sebezbožnění i k
pohodlné nečinnosti.

Vladimír ze »Slavie«, připomínající šlechtickým hedonismem svého
samolibého mládí poněkud vůdce nihilistického směru D. I. Pisareva,
hlásí se přímo mezi nihilisty vzletnou svouapoteosou »pouhého nié«,
která vyúsťuje v kredo smyslného a sobeckého rozkošnictví, a k níž
jest připojena prudká obžaloba celého Ruska soudobého. Jako žáci
Černyševského jest též Vladimír bořitel bez jakýchkoliv ohledů
tradičních a zřetelů historických, odpůrce náboženských a uměleckých ilusí.
posměšný protIvník všech slavjanofilských programů, vrcholících
ruským imperialismem. Jako bychom četli některou ze sžíravých
kritických úvah protiuměleckého střízliv ce N. A. Dobro1jubova, připadají
nám Vladimírova prudká slova, jimiž vyvrací bratrovu obhajobu krásy
a poesie: zaV'rhuje básnictví, jež zachraňuje před analysou a zmarem
rozpadající se starý svět; hlásá potřebu řízné kritiky, jež by odklidila

101