dosavadních řádů, než v nečetných projevech zmateného úsilí vytvořiti
nějaký sociální a mravní klad. Vladimír, duch zároveň ohnivý a
ironický, vrhá své příkré odsudky odpůrcům do tváře s mladistvou
vášnivostí, která vyvěrá z hlubin duše v podstatě šlechetné, překypující
nevolí nad křivdami společenskými, a proto strhují tyto junácké
protesty, i když se nesnášejí s aristokratickými sklony a se skeptickou
pósou revolučního bouřliváka. Takto horší se Vladimír, okouzlený
zevním půvabem J advižiným, na nespravedlivý řád, který výsadní
kulturu šlechtickou podmiňuje tvrdou prací a těžkým strádáním
robotníků. Takto odmítá romantické konvence básnictví, přiživujícího se
na plísni a rzi minulosti mravně hodné zavržení. Takto horuje proti
licoměrnictví naší doby, nasazující si prázdné, byt lesklé masky, aby
zakryla vnitřní nicotu. Takto útočí na bratrovu idealisaci »svaté Rusi«,
jíž nechce odpustiti ani vládu kněží nad neuvědomělým lidem, ani
nevolnictví mužické, ani samoděržaví carské.

Nesrovnává-li se Vladimír se svým bratrem Ivanem ani v jediné
zásadě, shoduje se s ním úplně v důrazné a půvabné výmluvnosti,
s níž přednáší a obhajuje své revoluční a nihilistické názory; ba
virtuosními ukázkami klasicky uhlazené a důmyslně členěné rétoriky předči
ještě svého bratra. Vladimír, pochybovač a nevěrec, kácející
nemilosrdně staré modly i bohy kolem sebe, nepochybuje o kráse a
spolehlivosti dokonalého slohu, přináší mu ochotné oběti, kdykoliv se udá
příležitost, a vkládá proto do svých řečí uzavřené oddíly rétorické po
způsobu operních arií - ani si neuvědomuje, kolik tradičního estétství
jest utajeno v jeho zdobných odstavcích!

Na dvou místech básně dostoupila okrasná výmluvnost
Vladimírova vrcholu, bez ohledu na to, že situace tam i onde spíše vyžadovala
úsečné a vzrušené řeči vášně i myšlenkového napětí. Po prvé jest to
na závěru prudké kontroverse s Ivanem, která odhalí nepřeklenutelné
rozpory názorové nejen mezi rodnými bratřími, ale i mezi oběma
krajními křídly intelektuální Rusi. Tehdy Vladimír, podobně jako
ffenoch v druhém zpěvu »Adamitů«, rozvíjí své nihilistické vyznání víry
odpovědí na bratrovu otázku, jaké jest heslo jeho. Rozmanitě ustroje •. ,
nými slokami honosné kultury veršové zaznívá tu apoteosa věčného
»nic«, z něhož bublina lidského života se vynořila a kam se zase vrátí;!
Vladimírův skeptický pohled zjištuje toto nic jak za náboženským
rozletem, tak za učeneckým zkumem, za idealismem jinošským i za:

7* 99