výslovně mluví pouze o '.»hrázi rodu, vlasti, o hříších tu i tam, zarostlých
hrobech«, nedotýkaje se ani myšlenkou rozporu katolictví a
pravoslaví.

Bylo by však zhola nesprávno tvrditi, že pouze Svatopluk Cech
potlačil ve slavjanofilství náboženskou stránku ve prospěch ideálů
národně politických, a vysvětlovati proto pojetí Ivana jako dusledek
čechovského liberalismu, který se odvracel od náboženských hodnot
národního probuzení. Také na Rusi v šedesátých a sedmdesátých létech
opouštěli slavjanofilové náboženskopoJitické ideály Kirějevského a
Aksakova a nahrazovali je vzájemností slovanskou rázu čistě
světského, spojující panslavism pod carským žezlem s kulturní vzájemností
kollárovského způsobu; i k nám zaléhaly podobné projevy ruských
slavistů A. :F. lIilferdinga a O. :F. Millera, věrných to přátel národu
českého. Rusko, opírající se spíše o svou početnou velikost a státní
moc, než o své pravoslavné náboženství, a silné spíše ryzostí svého
lidu i starodávnou původní osvětou, než čistotou svého živého
křesťanství, mělo stanouti v čele sjednocených slovanských národů, nikoliv
již v popředí veškerého křesťanstva. Mladší toto slavjanofi1sví
zesvětštilo a zpozemštilo ideály svých předchůdců, kteří byli daleko filosofičtější
a. také smělejší; v rukách filologů a historiku stalo se ideovou oporou
vědeckého ba dání, kdežto ve dvorských a vládních kruzích nepohrdlo
úkolem posilovati a zdůvodňovati samoděržaví ve státě, v církvi i
s jeho choutkami imperialistickými. Od těchto pozdějších slavjanofilů,.
jejichž zásady v několika odstínech a s nestejnou měrou skutečných
znalostí Rus'ka tlumočili u nás novináři, shromáždění kolem »Národních
Iistů«, Josef lIoleček, JaromÍ'r IIrubý a Josef V. Kalaš, čerpal své
zásady též Ivan ze »Slavie~<. Jeho životní obzor a zdravý smysl pro
skutečnost mu však brání, aby neupadl v úzkoprsé odbornictví učených
slavistů, kdežto svobodomyslný duch celé básně chrání jej před
autokratickými omyly carských reakcionářů.

Východiskem Ivanových úvah o poslání Slovarnstva a Ruska jest
čistě slavjanofilský názor, že »svět západní zvolna stárne, vadne«, a že
»do chudých žil a cév z východu zakypí mu nová krev a hruď Evropy
osvěžená zmládne«. Jíž koncem šedesátých let soudil velmi podobně
Cechův předchůdce Václav Šolc, prorokoval-li, že »chorobný svět jak
stařec nade rovem oživne zpěvným slávských rodů slovem a nových
krás se zaskví růžnou pletí«; v »Evropě«, jmenovitě v prologu
propra96