meckého svou filosofii dějin v téže době, kdy z obdobných podnětů
ideových vznikalo na polské půdě národní mesiášství a v Čechách
konárovská koncepce slovanské vzájemnosti na základě humanitním. Toto trojí
obrodné hnutí všelidských cílů a národně mravního patosu se navzájem
vylučovalo, ježto každý z národů slovanských vkládal do něho vedle
své tradiční duchovní vzdělanosti také zvláště kus své osobité povahy
kmenové. Jmenovitě v Čechách nemohlo býti a také nebylo pochopení
a zájmu pro náboženskou filosofii dějin J. V. Kirějevského, pro
bohoslovecké myšlení A. Št. Chomjakova, pro hospodářsko-politické úsilí
J. f. Samarina, ani pro dějezpytné výklady K. S. Aksakova. Jejich
nábožensky vlastenecká důvěra v obrodnou moc :ruského národního
pravoslaví, jejich pokorné zříkání se osobnostních práv ve prospěch
obecné, věrou posvěcené pospolitosti, jejich mystický kult prostého
instinktu, vítězícího nad poznáním a vÝvojem rozumovým, odporovaly
úplně myšlenkovému směru soudobých Čech, jejž určoval jednak
osví{;enský demokratism tlavlíčkův, jednak syntesa liberalismu a
křesťanství, provedená v reformačním duchu františkem Palackým. Naopak
ony částky slavjanofilského učení, které se v celku shodovaly s
myšlením českým a které ostatně ukazovaly nejurčitěji ke společnému
původu v německé romantice, byly v Čechách běžny z pramenů
domácích: ať šlo o dějinnou ídealisaci pravěkého bytu a karakteru
slovanského, ať o tvořivou touhu po jednotné a celistvé kultuře národní, ať
() přesvědčení, že podle dialektického procesu dějinného připadá nyní
Slovanúlll vľidčí místo v Evropě.

Též o Ivanu ze »Slavie« dlužno říci, že tyto zásady, které celkem
neurčitě hlásá, přejal z myšlení českého, nikoliv od ruských
slavjanofíW z moskevské skupiny Kirějevského, od níž jej především dělí
stanovisko náboženské. Tento dokonalý ruský šlechtic, honosící se
přísným smyslem pro čest a statečnost, jemně vnímající umění a chápající
vědu, neprojevuje ničím náboženského života: neprobudí se v něm
ani, když Ivan, zdrcený odmítnutím Jadvižiným, při odjezdu ze zámku
zastaví se u staré hrobky, ovívané dechem smrti, ani když hledá
záchranu ve svém zoufalství lásky, kde by člověk opravdu náboženský
- a tím spíše pravoslavný slavjanofil - vzýval Boha, tam Ivan hledá
útěchu a posilu v citu vlasteneckém. Proto v jeho tragickém rozporu
s polskou hraběcí rodinou nemá rozdíl víry významu sebe menšího,
a Ivan si ani neuvědomuje, že ho od Jadvigy dělí také náboženství;

95