vůbec se vmísiti. Žije z důvěry ve Slovanstvo a z naděje v jeho slavné
příští. Jsa přesvědčen, že pak i českému národu dostane se práva, které
zakládá výhradně na humanitě a národním sebeurčení, důsledně zamítá
prostředky branné a politiku imperialistickou. Není realista, nýbrž
snílek; není politik, nýbrž básník; není myslitel, nýbrž rétor - věrná
to podobizna svého tvůrce. A přece nesporný typus: vedle starého
českého vědomí vlastní bezmoci, hledajícího úponkovitě oporu v
silnějším kmeni bratrském, projevila se touto upřímnou postavou též
politická domácí nálada z rozhraní sedmdesátých a osmdesátých Jet, kdy
se nikdo v Čechách neodvážil smělejší koncepce národní samostatnosti
a politického sebeurčení mimo rámec daný tehdejšími poměry.

Ústřední postavou celé »Slavie« jest Rus Ivan. Příběh jeho lásky
ke krásné Polce se svým tragickým zauzlením symbolickým vyplňuje
na úkor veškeré souměrnosti skoro celý zpěv první. V revolučních
zmatcích za mořské bouře ve zpěvu druhém osvědčuje se Ivan jakožto
zachránce alegorického korábu i půvabné J advigy a poutá takto k sobě
stále pozornost. V posledním zpěvu, v němž jest skutečný nedostatek
epického živlu, rozřeší se šťastně Ivanův poměr k J,advize, a tak v
závěru skladby slunná apoteosa soustřeďuje se na blaženou hlavu Rusa
a jeho polské nevěsty. Z ostatních postav je nihilista Vladimír Ivanovým
rodným bratrem, Čech alespoň jeho důvěrným přítelem, s oběma
zapřádá dlouhé rozpravy, v nichž sám vykládá zevrubně své politické
i sociální názory. Ale ani tento Ivan - již jméno jeho poukazuje
k typisačnímu záměru - není individuálně prokreslená osobnost, žijící
jedinečným životem podaným s intuiční silou básniCkou, nýbrž veškeré
jeji rysy, seskupené bohatěji, než tomu bylo u matného Čecha, ovládá
básníkův úmysl vytvořiti ideální prototyp novověkého Rusa, který by
ztělesňoval schopnost i nárok svého národu stanouti na vůdčím místě
ne toliko Slovanstva, ale veškerého obrozeného člověčenstva.
Vytvářeje takové příkladné schéma, opřel se Svatopluk Čech o některé své
zkušenosti s mladými ruskými důstojníky, které učinil jednak za černo-.
mořské plavby na Cesarevně, jednak za krátkého pobytu v několika
kavkazských stanicích vojenských, o čemž podávají zprávu i jeho črty
cestopisné. A však přílišná krátkost Čechova pobytu na Rusi, jakož i
jeho plachá uzavřená povaha způsobily, že jeho přímé znalosti ruského
národního karakteru zůstaly jen povrchními; spoléhal tedy raději
na dojmy a vzpomínky z četby ruských spisovatelů. Z llich přijal od
92