vyhověti tam, kde bychom čekali alespoň pokus o plán obnovení
politického.

Velice vtipně ironisuje tento poetický, ale ne dosti skutečný obraz
Svatopluk Cech sám v druhém zpěvu ústy Ivanovými, když těsně před
bouří se na palubě rozpoutá prudká váda mezi Srbem a Chorvatem
a zachvátí v zápětí všecky představitele slovanských národů. Tu
sarkasticky se obrací Rus 'k Cechovi slovy: »Tot tvoje lyra slovanská!
Slyš, brate, Ó slyš ten její souzvuk velkolepý! « Ivan sám zná v
důsledném svém imperialismu jediný prostředek, totiž aby Rusko sjednotilo
politickou mocí všecky nMody slovanské a podřídilo je svému pevnému
žezlu, utvoříc z nich jediné' vojsko, jedinou církev, národ jediné řeči
a zajistíc tak Slovanstvu bezpečí před nepřáteli. Ale Cech i nadále
setrvává při svém národním individualismu, jehož zásad však
neopakuje, nýbrž poukazuje k tomu, že Rusko, byt zevně ohromno a silno,
přece není schopno sjednotiti Slovany v jediný národ, jmenovitě když
vnitřní neduhy, zvláště nihilism, hlodají na jeho zdraví.

Dále tato diskuse se nevede, neboť živelná i sociální bouře hned
nato zachvacuje Slavii, a vůbec Cechova úloha v ději následujícím
jest praskrovná. Přináší lék pro polomrtvou J advigu, ale ten sám
nepřivodí jejího procitnutí ze smrtelné mdloby. Přimlouvá se, když
Jadviga v Ivanově náručí otevřela zraky, u starého hraběte, aby
požehnal svazku obou milujících srdcí, leč ,nedovede pohnouti
zapřisáhlého Poláka, který sám musí si probojovati zápas mezi starou přísahou
a prudký;m lidským hnutím otecké lásky. Plesá konečně nad
symbolickými zásnubami Polky s Rusem, čerpaje odtud pevnou víru netoliko
v obecné urovnání sporu rusko-polského, ale i v konečnou shodu všech
národů slovanských, avšak jeho slova zatlačována jsou významnějším
projevem nihilisty Vladimíra, jemuž dodává váhy i tragická situace,
za níž umírající snílek žehná bratru soku, snaže se zároveň najíti vyšší
shodu mezi vlastními utopiemi a tuchami slavjanofilův.

V celku přiřkl Svatopluk Cech představiteli vlastního národu ve
své skladbě skromničké místo chudého příbuzného. Nezasáhne
rozhodně ani do revolučního děje na Slavii a do její záchrany, ani do románku
lásky mezi Ivanem, Jadvigou a Vladimírem, ač dobré vůle' a ochoty
mu nechybí. V rozpravách o dějinném poslání Slovanstva vyhrazuje
pro svůj národ pranepatrné místo mezi početnějšími a významnějšími
bratry a do bouřlivých diskusí o přerodu člověčenstva neodvažuje

91