navzf;lory radostně se kojí věrou ve velikou a nedalekou budoucnost
Slovanstva za vedení Ruska. Český nadšenec zesiluje sám důvody,
proč dlužno od Rusi očekávati netušené divy v děiinách, a příkladem
uvádí vítězství vojsk Alexandra I. nad Napoleonem na Rusi, případ to,
jímž vnitřní sílu ruského národa dokládali nejen přečetní spisovatelé
domácí, se Lvem Tolstým v čele, ale i rusofilové čeští od dob
Jungmannových a Čelakovského. A v jeiich duchu hledá stísněný, nikoli
však beznadějný mluvčí českého národa na palubě Slavie útěchu pro
českou »chudou výspu v moři cizoty« v slovanské pospolitosti, zvláště
ve vzájemnosti rusko-české. Nepředstavuje si jí pouze po kollárovsku
jako kulturní a literární výměnu duchovních statků, ale naopak ani
jako politické podřízení se státnímu principu carské říše; jest ostatně
nezcela jasno, co se svým řečníkem Svatopluk Čech míní, horlí-li o
»družbě nesobécké« a Žádá-li, aby Čechové a Rusové byli »úvazkem
jen lásky obepnuti, v němž každý po svém rozvíjel se volně«; to, co zde
Sv. Čech pouze neurčitě naznačil, promyslil poněkud později Josef
Holeček mnohem přesněji, reálněji a přesvědčivěji. Ruský státní i
vojenský imperialism Ivanův, který se dovolává postupujícího sklonu
světa k velikým celkům, Čech v zájmu národní humanity odmítá,
míně, že by vedl k podobnému potlačování menších národů, jakého
se již dostalo Polákům. Aniž se zmínil o tom, jak míní upraviti poměrů
oněch Slovanů, kteří dotud nemají samostatného národního státu, hlásá
solidaritu svérázných a svéprávných slovanských celků způsobem
vzletným, ale příliš všeobecným, jehož formulace na počátku 80. let
zněla příliš utopisticky:

»Ne, budiž duše Slovanstva jak lyra,
jež různé struny zlatou sponou svírá:
tu mohutná necht zvučí ruská struna,

s ní nechat polská ušlechtilá zvoní,

k nim statečně se druží srbská iuná,

i česká v to své skromné zvuky roníj

nech každá tu svým vlastním hlasem hude,
však jedna mysl at je v souzvuk ladí,

a mrzký svár je nikdy nerozvadí

pak slovanský zpěv slavně zníti bude!«

Krásnému, dvojnásobně básnickému obrazu je tu zřejmě cobětována
určitost myšlenky; vábný program všeslovanské antologie sotva-může
90