tímto blížencem básníkovým, leč skutečný živ,e! politický ustupuje
II něho mnohem silnějšímu zájmu mravně kulturnímu.

Ve vstupním Jeho monol9gu ozývají se však motivy, nadobro cizí
našim vlasteneckým 'romantikům. Nelze nevzpomenouti si zásad
ruských slavjanofilů, jestliže, podobně jako šestý psanec v prvním zpěvu
».Evropy«, loučí se Čech se Západem, odsuzuje ho v hořkých výčitkách:

'mravní podstata západního sivěta, jenž tolik obohatil duši v oboru
poesie, umění, věd, zevního půvabu životního, neobstojí před přísným
soudem etickým. Zcela podobně vytýkali slavjanofilští myslitelé ruští
zestárlé .Evropě její nepravdivost a licoměrnost, mluvící o lidskosti a
provádějící Pllemenllou zlo hu, hlásajtcí volnost národů ta ujařmující
slabšího souseda v sobeckém pychu; také na křesťanské Rusi
slavjanofilské dostávalo se řízného odsudku západoevropskému bludu, jako by
moc značila zároveň právo, kteroužto nebezpečnou maximu
Svatopluku Čechovi živě a opětovně stavěl před oči zvláště čis,tě germánský
zjev Bismarkův, měnící takto v Gin filosofii Carlylovu. Polemiku proti
těmto mravním omylům a vinám evropské civilisace obrací pak
monolog Cechftv na palubě Slavie jiným směrem, oddávaje se úvahám
o pravděpodobných výsledcích národního boje obranného a
záchovného. Rozhorleně odmítá možnost, že by snad kdy ve všelidské
uniformitě měly zaniknouti svérázné zvláštnosti jednotlivých národft, a prosí
Prozřetelnost pro případ, že by snad přece měla se takto světokoule
státi »hluchou, nudnou, bez barvy, básně, aby ani atomu jeho bytosti
nedal prožíti tuto hrůzu« - ještě častěji ve »Slavii« ozve se tento
motiv, který vyplynul zároveň z nadšenčho srdce přesvědčeného
národovce jako z estetické mysli umělcovy, milující nade vše rozmanitost,
barvitost, individuální svéráz.

Vlastní slovanský svůj program vykládá Čech ve dvou hovorech
s Rusem Ivanem, po prvé, když Ivan, vypověděl svůj milostný román,
končí apoteosou Rusi a Slovanstva vůbec, po druhé ve zpěvu
následujícím, když oba s bolestným úžasem pohlížejí na svár slovanských
bratří na lodi; obě rozpravy navzájem se doplňují, nabývaiíce postupně
hutnější reálnosti politické.

Vyslechnuv Ivanův příběh lásky na panském sídle polském, který
tak názorně osvětlil nepřeklenutelný rozpor rusko-polský, neoddal se
idealistický Cech pochopitelné skepsi o shodě všeslovanské, nýbrž
naopak souhlasil doslova s důvěřivým svým besedníkem, jenž všemu

$9