balkánské, že Ruskem zmítají podobné bouře, jaké dříve sám
nnsuzoval evropskému západu, a ježto nepřestával viděti v Rusku vlastního
představitele Slovanstva vůbec, nemohl nepřiřknouti téhož kritického
postavení, v němž po výbuchu francouzské komuny zpodobil starou
Evropu, nyní Slavii; rozdíl zakládal se leda v tom, že již napřed byl

\ svými sympatiemi Svatopluk Čech povzbuzován, aby věřil, že Slavie
\překoná llebezpečí, v nichž Evropa podlehla. Obdoba byla tak silná,
že svedla básníka, u něhož tvůrčí invence léty ubývalo, aby pro
myšlenkovou rozpravu o vtírajících se problémech a pro jejich dějové
ztělesnění použil téhož alegorického motivu. I vrátil se k několikráte
zpracované své látce mořské i lidské bouře na lodi, ale větší měrou než
kdy před tím dal povahám i příběhům smysl jinotajný. Vůči starší své
»Evropě« neobohatil látky valně, tam pak, kde pozměnil ráz událostí
i karakterů, značilo to jednak optimistické zesládnutí a selankovité
zploštění, jednak mlhavost a matnost obrysů; to vše se stupňUje
průběhem děje, který na rozdíl od »Evropy« teče jediným uzoučkým
řečištěm.

Kdežto vstupní apostrofa lidstva v »Evropě« značila dočasné
přechýlení básníkovo k západnické inspiraci .světoobčanské, postavil
Svatopluk Čech v čelo »Slavie« apoteosu 'alegorické Slávy úplně
v duchu východního slavjanofilství; vzývá ji zároveň jako dárkyni
básnického vnuknutí i jako jinotajitelnou postavu, stkvící se na přídi
pomyslného korábu v podobě polychromovan:ého mohutného díla
řezbářského, jehož mistr nezapomenul ani na lipový věnec v kadeřích,
api na strunný nástroj v ruce, ani na symbolickehobíleho orla. S
toužebnou a tklivou oddaností koří se básník Slavii, uctívaje v ní zároveň
matku, milenku i musu a míse do přemýšlení o velikosti a kráse
Slovanstva nejsubjektivnější prvky citové: co bylo chlapci, vznícenému
kollárovským nadšením otcovým, předmětem pokorného podivu a
jinochu nejtrvalejší složkou barvitých snů básnických, to zůstalo
stárnoucímu muži posilou a útěchou ve dnech elegie a nejistot. Není
dozajista náhodou, že při tomto vroucím projevu zbarvení tak osobního
se, vynořuje Svatopluku Čechovi jeho oblíbený obraz o Al1taru a Peri,
kterýžto východní motiv věrného milování nad smrt silnějšího
opětovně zaměstnával jeho básnickou obraznost, ač konečné a uspokojivé
formy se přece jen nedostalo této půvabné zkazce chovající pro
Svatopluka Čecha drahý symbol ženství, jak si je v dúsledném svém
82