Kollárovy zdály se prudké obžaloby Míckíewiczovy do krvaveho
katanství ruského, ač znalci nemohli. přehlížeti, že prorocký Xluch
Mickiewiczův nadál se konečné shody mezi znesvářenými bratřími a činil
ji závislou na obratu ruské politiky směrem liberálním; tucha
básníkova docházela potvrzení konkrétními skutky krajanských politiků od
St. Staszice po Aleks. \Vielopolského. Bylo potřebí klidného a zralého
úsudku, aby Svatopluk Čech pochopil, že s obou stran dály a dějí
se vážné pokusy o smíme překlenutí rozporu, jejž mladistvý
romantism pokládal za tragický a osudový konflikt odvěký, a pochopení
tomuto se Svatopluk Čech nezavíral, zvláště od té doby, kdy jal se
důkladněji poznávati politiku ruskou. Mohl vyslechnouti takové tóny
z Puškina a Chomjakova; mohl postřehnouti, že o dorozumění s
Poláky svorně se snažili po litevských vlastencích Odyniecovi a Kirkorovi
konservativní Pogodin i revoluční liercen; mohl se zamysliti nad
smírným státnickým úsilím velkodušného Jiřího Samarina; ne-li
odjinud mohl nabýti důkladného a přesvědčivého obrazu o těchto snahách a
pokusech z cenných statí učeného slavjanofila českého Josefa Perwolfa,
zvláště z výborného článku jeho o vzájemnosti slovanské v Riegrově
Slovníku naučném. Jmenovitě synu národu českého, který při
panslavistickém horlení nikdy nespouštěl se zřetele ideálů humanitních, bylo
l).etoliko pravděpodobnou hypotésou, ale pUmo mravní nutností věřiti
v možnost smírného rozřešení bratrovražedného boje mezi Rusy a
Poláky, a v tom úplně se shodoval básnický mluvčí svobodomyslné
mládeže s politickým vůdcem českých konservativců františkem
Ladislavem Riegrem, jehož proslulá řeč v Moskvě r. 1867 byla prodšena touž
světlou věrou a naději.

S pozorno·stí mnohem zjitřenější sledoval Svatopluk Čech, kterak
pod korou carského a pravoslavného Ruska kvaSÍ rozkladné hnutí
nihilistické a jak stále četnějšími sopečnými výbuchy ohlašuje veřejnému
svědomí blízký příchod revoluce politické i sociální. Básník »Adamitů«
a ;;,.Evropy«, vyprávěč povídek »Mezi knihami a lidmi" a »Poslední
jaro« netajil se nikdy porozuměním, ba sympatií pro odvážné strůjce
nového společenského pořádku a nové mravnosti a nezavrhoval jich
ani, když navzdor svému okolí rozpoutali vzpouru a zahájili
propagandu činu; neschvaloval pouze krvavého teroru ukrutenství v důsledku
své české a křesťanské humanity a pochyboval vždy jako ryzí povaha
umělecká o hodnotě, ano o možnosti důsledného egalitářství. Ale, jak

80