oslavu Slovanstva, jež by vedle apoteosy kulturních i politických sil
celého plemene, kráčejícího vstříc slavné budoucnosti, znamenala
zároveň usmíření jednotlivých národů. V duchu Čechových názorů
období pokavkazského a v důsledku vítězství ruských zbraní i ruské
diplomacie na Balkáně r. 1877 a 1878 měl se jako v »Zimní noci« kupiti
obecn~' triumf slovanský kolem carského Ruska, k němuž
představitelé Čech i jihoslovanských národů měli vzhlížeti jako k svému
ochránci a osvoboditeli, a jenž vedle mluvčích slovanské síly
mýšlenkové měl zosob'ňovati slovanskou politickou moc; takto 'ruský národ
a stát by zahajoval v básnickém jinotaji Čechově nové období
dějinného rozvoje, v němž by Slované vystřídali, mocnosti západní,
rozhoduiící dotud o politice světové i o rázu lidské myšlenky.

Až potud se shoduje základní politicko-ideová osnova nově
skladby se »Zimní nocí«, ale r. 1880 a 1881 nemohl již Svatopluk Čech, muž
zatím vyzrálý, pohlížeti na Rusko, říši své lásky a naděje, s týmž
klidným optimismem, který vyznačoval jeho projevy dřívější.
Uvědomoval si, že Rusové, dříve než nastoupí své veliké poslání v Evropě,
musí nejprve vyříditi své domácí, bolestné a iávažné starosti a
obroditi se vnitřně ve smyslu humanity a občanské volnosti.
Nepochyboval, že se to stane; k tomu stačilo sledovati bez zaujetí státnickou
moudrost a osvícenou politiku Alexandra II., Cara-Osvoboditele. Dvě
otázky, zachvívající prudce veřejným životem Ruska, považoval
Svatopluk Čech přirozeně za nejkritičtější: spor ruskopolský a problém
nihilismu v mladém ruském vzdělanstvu.

Jak bolestně polská otázka zasahá do slovanského uvědomění,
mohl Svatopluk Čech pozorovati v nejbližším svém okolí. Ve Vraném
mezi rusofilským otcem a synem sympatisujícíms Poláky objevil se
po polském povstání týž rozpor, který v otázce polské rozevřel
propast mezi Staročechy a Mladočechy. Neodpustitelné krutosti
moskalské zvůle vojenské i policejní na revolucionářích .v królewstvu
vzbudily u českých svobodomyslníků pochopitelné pochybnosti Id. ;poctivých
úmyslech ruských slavjanofilů, což s nestárnoucím svým
temperamentem vyjádřil zvláště důrazně Josef V. Prič. Politické skutečnosti let
60. až 80. odhalovaly prostoduchou utopičnost přeludných názorů Jana
Kollára, který v slovanském nebi přátelskou shodou sdružil Košéiuszka
se Suvarovem a který tu cara Mikuláše I. oslavil jako opravdového
přítele národnosti polské. Mnohem !pravdivější než tyto odtažité tužby

79