Při přepracování doznala )~Zimní noc« značn}'ch změn; i rytmicky
vystřídány byly rušnější trocheje rozjímavými iamby, více
přIléhajícími k reflexivnímu obsahu skladby. Ve zhuštěném úvodě, který nyní
názornými rysy podává skutečně mistrovsky malbu situace, ustoupilo
všecko, co mělo ráz příliš osobní: zmizela postava bratříčkova, úplně
odpadla přecitlivělá vzpomínka milostná, potlačeny lkavé tóny
sebeobžaloby sloučené s popisem úpadku tělesného. Místo toho v krásné
shodě s mrákotným líčením houstnoucí noci, yložena bolestná apostrofa
vlastní zachmuřené poesie, která se podobá můře otřelých křídel a jež
tak žalně se liší od svěžího motýla mladistvé inspirace. Na to, k čemu
Svatopluk Cech potřeboval dříve skoro sto veršů, stačilo nyní pouh)'rch
osmnácte iambických řádek, a také následující zvukomalbu šílené noční
bouře za oknem naznačil prostředky daleko střídmťjšími, ale tím
působivějšími. Takto po stručné exposici, může se zjeviti ve vločkách
sněhových drahá hlava otcova, kteréž jest báseň takřka posvěcena;
přísnou autokritikou dovedl Svatopluk Čech toho, že první část básně
místo původní sentimentální zpovědi nabyla podoby důstojné panichidy_
rodinné.

Zjev, jenž se ze sněhové metelice k básníku přibližuje, náleží otci
o s I a ven é m u, a to nejenom proto, že z tváře idealistovy vyhlazeny
všecky znaky stáří a utrpení, nýbrž hlavně z té příčiny, že přichází se
synem nikoliv truchlit, nýbrž plesavě jej vésti k pochopení, proč dnes
třeba pravému srdci slovanskému radovat a pyšnit se. Sotva kdy
napsal Svatopluk Cech pasáže tak naléhavé a vroucí citovosti, jako
jsou čtyři lyrické a formově uzavřené sloky nočního jehO rozhovoru
s otcem, kdež ze slov mladého muže šumí elegie, úpěnlivá modlitba,
úzkostlivá nejistota, kdežto z umně stupňovaných vět starce přišedšího
ze záhrobí, tryská nadšení slovanské, uspokojená radost nad
naplněnJ'rrni tužbami, vyšší poznání dějinné pravdy, která právě stala se
skutkem. Avšak vědoucí duch otcův nepřišel syna přesvědčit slovy,
nýbrž důkazy, a proto vyzývá a hned též unáší jej na vzdušnou pout
do dějišť vítězoslávy kmene slovanského. Na samém začátku tohoto
závratného letu zasněženými nivami zjevuje se zázračné divadlo, které
jest netoliko pokračováním, ale i domyšlením »Handžáru«, neboť
Ezechielúv sen, tam provedený pouze do polovice, se nyní opravdu
dovršuje.

75