rozbouřivši srdce roztouženého samotáře, prchla do prázdné tmy;
konvenčně luzný obraz dívčin, kontrast mladých snů a střízlivé
skutečnosti, přísná obžaloba vlastni malátnosti a mdloby v životě i
poesipromítají se tu s naléhavou nyvostí. Ale z těchto teskných sebeobvinění
a elegických žalú vytrhují básníka divoké hlasy v noční bouři za
oknem zamrzlým. Trocheje nabývají prudšího spádu, krátké otázky se
hromadí, do mluvy, dotud lkavé a monotonní, vtrhuje prvek
dramatičtější. Na rozpacích, zda jest to svár hrůzných duchů, či
pomstychtivý protest národů vyhlazených se země nebo kletby těch bytostí,
které se na zemi nevyslovily a nevyžily, naslouchá básník do bouřné
noci zimní a rozeznává v »žalném, usedavém zpěvu« mnohý známý
hlas. Zde se zlomek končí, ale z definitivního znění snadno se
dohadujeme, čí hlas byl by Svatopluk Čech nejprve si uvědomil a vyložil.

Počátkem října roku 1877 zemřel ve Slupce v Bukovině básníkův
devětapadesátiletý otec, František Jaroslav Čech, a vzdálená cizina
přijala IPohostinu tělo nadšeného národovce, jejž od jinošských let až
do šedin hnal s místa na místo podnikavý neklid, spojený s mladickou
vznětlivostí horujícího ilusionisty. Kdežto za studentského období často
se v prudkém nesouhlasu střetl syn básník, toužící po tichém závětří
spisovatelské pracovny, s otcovským chvalořečníkem právnického
povolání, jež se věrnému osmačtyřicátníku jevilo nejVhodnějším
průchodem k veřejné činnosti politícké, vyrovnaly se později vzájemné
rozpory, a od kavkazské své pouti shodl se Svatopluk Čech s otcem i v
hlavním dotavadním předmětě nedorozumění, v otazce slovanské, kdež
zaujal nyní stanovisko rusofilské, které proti jeho polským sympatiím
vždy hájíval František Jaroslav Čech. Za tohoto vnitřního sblížení
zdrcen byl básník zprávou o smrti otcově na cizí půdě a přimkl se
v duchu těsně ke zjevu »muže poctivce«, jehož postava objevuje se
od té chvile v básních Čechových, zvláště tehdy, když oživují
selimkovité luhy mladosti. První verse »Zimní noci« naznačuje, že drahá
bytost otcova měla se zjeviti v řadě postav, které přivádí před zraky
elegická nálada prvních rodinných vánoc u Čechů, prožitých bez hlavy
-domácnosti; druhé, definitivní znění skladby ukazuje však zcela jasně
onu myšlenkovou oblast, v které františek Jaroslav Čech byl synovi
vůdcem - říši slavjanofilských ideí, zbarvených rusofilsky a
prozářených paprskem nadšené víry a naděje v nadešedší příchod panství
Slovanstva nad východním světem.

74