poesie balkánská· K elegickým vzpomínkám na někdejší jihoslovanskou
velikost družily se tu děsivé obrazy ukrutností tureckých, páchaných
na kfesfanských Slovanech; soucit s utrýzněnou rají doplňovala
naděje v nedaleké příštíosv.obozujícího jara; přesvědčeni o velikém
dějinném úkolu Slovanstva a o jeho omlazující schopnosti uprostřed
zestárlé a chorobné Evropy vrcholilo výzvou, a'by Slované vstoupili
do zápasu, jenž pomstě Kosovo a vratě Cařihrad Kristu, promění se
v boj za svobodu celého lidstva - vše v osobitém slohu básnickém.
malebném a rétorickém zároveň, který vtiskoval se do mysli
vybroušenými stancemi a působivými refrény, z nichž zvláště jeden duněl
slavně do svědomí celých generaci: »Praporec vlaje, k předu, Slávy,
děti!«

Když pak r. 1874 a 1875 skutečně »zahovořily jižní pušky« v
Bosně a Hercegovině, na Černé Hoře, v Srbsku i Bulharsku, a když
slovanským povstalcům protitureckým přichvatala pod generálem
Černajevem na pomoc veliká ruská armáda, rozléhaly se tóny balkánského
a zároveň slovanského nadšení v českém písemnictví na všech
stranách. Zanícený znalec a neúnavný tlumočník bohatýrských písní
jihoslovanských, Josef Holeček, pospíšil na balkánské bojiště jako
novinářský zpravodaj, aby se odtud vrátil jako pronikavý psycholog národní
duše černohorské, která mu pomáhala sestupovati bezpečně do hlubin
slovanské povahy vůbec. Ohnivá básnířka-řečnice, hned něžná, hned
útočně bojovná pěvkyně primitivních citů i pomyslů ve virtuosních
útvarech slohových, Eliška Krásnohorská, obrátila se celou knihou.
smíšeně lyrickou i výpravnou, »K slovanskému jihu«, kde v neúnavných
obměnách opěvovala jihoslovanské bohatýry i jejich sourodé ženy;
jako tvůrce nového světového řádu, stavěiícího proti západnímu
tyranství zásadu svobody a práva. Ani stoupenci tak zvané školy
světoobčanské nechtěli se pozditi za spisovateli slavomilci a národníky.
Za všecky promluvil nejúchvatněji r. 1878 Josef V. Sládek strhující
iVýzvou »Ku předu«, kterou později zařadil i s příbuznou básní »Blíže
k sobě« do »Jisker na moři«. Na rozdíl od vrstevníků J. V. Sládek
obešel se nadobro bez básnické rétoriky: co verš, to představa
napojená bitevní vřavou války za osvobození, co heslo, to mohutný cit
ohnivého srdce, souzvučícího s politickou myšlenkou; ;prudce jako
klusající koně valí se hutné a energické trocheje, až zhoustnou v
závěrečnou sloku nadanou očistným a ozdravuiícím kouzlem letní bouřky.:

5* 67