KAPITOLA

DRUHÁ.

»SLAVIE.«

.Kde bílý orel k zoři vzlétá,
a lípa obrovitá vzkvétá,
pod větve svoje širodalné

zvouc velké Slávy plémě valné,
ve svorné lásky zfídle:

Ten šik je milj / Vždy stanu v něm
na nejkrajnějšlm kftdle /"

.Na křídle nejkrajnějším.· 1888.

SlovanstvÍ Svatopluka Čecha, vypěštěné již otcovskou výchovou
a živené od studentských let jak básnickou četbou, tak trvalým
zájmem politickým, kolísalo nejprve ve svých zálibách i zásadách,
což se jevilo zvláště ve sporu polském, ale černomořská pout
rozhodla trvale o dalším směru slavomilství českého básníka. Přestal ď
pohlížeti na slovanskou vzájemnost jako na otázku čistě kulturní,:
s čímž se spokojoval jeho duchovní učitel Jan Kollár, a uvědomil si \
daleký politický dosah všeslovanství, ačkoliv se při tom nevzdával!
základního citového vzrušení, z něhož vždy temenily jeho projevy o ve- :

Iikosti, kráse a budoucnosti slovanského kmene a o hluboké vnitřní spo- .
íitosti veškerých jeho národních větví. Od návratu z Kavkazu obracel
Svatopluk Čech stále rozhodněji svou důvěru a naději k carské
veleříši, očekávaje od ní pomoc a spásu také pro Slovany ostatní a
jmenovitě pro národ svůj; takto opustil kritičtější stanovisko Havlíčkovo
a vrátil se k nazírání starší romantiky vlastenecké, Antonína Marka.,
Jana liollého a Václava lianky, které po ůčasti politických i kulturních
předáků na moskevském sjezdu mi.rodopisném nabývalo v Čechách
opětně vrchu.

Politické a válečné události sedmdesátých let dávaly za pravdu
ruskému zanícení našich slavomilů. Když na různých místech Balkánu.

5 65