vlasteneckým katolictvím; zpopularisoval je pak v celé řadě
»Pobělohorských elegií«, kterým se dostalo zvláště ve vrstvách lidových
obliby obecné.

Teprve ve XX. století ustoupilo toto přímočaré a sentimentální
nazírání na náš národní pád a mdlobu po něm následuiící vědečtějšímu
a prohloubenějšímu obrazu doby protireformační: dva historické
romány, »Mistr I(ampanus« Zikmunda Wintra a »Temno« Aloise Jiráska,
působily nejmocněji na tuto proměnu. Ale déle než čtvrtstoletí dívalo
se české čtenářstvo na Bílou horu očima »Václava z Michalovic«,
opakuiíc si z jeiího vstupu s rozechvělým souhlasem slova: »Vstříc
mi z řádků plane jak rudý plamen každá písmena, a z listů sežloutlých
mi k duši vane vzdech tisíců a kletba tlumená.«

63