rovnává to básník k mrtvé, ale těhotné tišině před bouřkou. tiostie
v monstranci salvatorské září ze zlata a křišťálu uměleckého paramentu
jako čistý měsíc na nezakaleném ,nebi; třpytné drahokamy tohoto
posvátného skvostu jso/u podobny slzám pronásledovaných kacířŮl,
ubírajících se do vyhnanství. Při uvězněném Václavu z Michalovic,
am nadarmo vzdoruje v kobce, která jest napolo mnišskou celou,
napolo vězením, myslí básník na mladistvého sokola v kleci;
Sidecius, který přichází k odpadlému chovanci, užívá propracovaného
přirovnání o muži láskyplně pěstícím nalezené sémě, aby naznačil svůj
polootecký, polopěstounský poměr k Václavovi. Při závěrečném
výjevu svatebním hučí divácký zástup v chrámě, podoben hustému háji,
do kterého zadul vítr; když pak tento dav soustředí svůj zájem na
vzdušný zápas Václavův s Konrádem, přirovnává se jeho zmlknutí
náhlé tišině na rozbouřeném moři; bělostná šije 19náciina se záplavou
temných vlasů slučuje se v barokním vkusu s představou zasněžené
pláně, nad kterou poletují tmaví havrani, kdežto šperky svatebčanů
se kmitají v drahých látkách jako chrpy a máky mezi rozvlněnými
klasy.

Tato přirovnání, vyumělkovaná až k násilnosti a půvabná až ke
koketerii, zdržují sice svou délkou, odkázanou ovšem také na velmi
složitá obvětí, ve » Václavu z Michalovic« ostatně vůbec běžná, epický
děj, ale zato silně podporují smyslovou názornost skladby. Mimoděk
dosáhl jimi Svatopluk Čech také účinu, na který sám sotva pomýšlel.
Uzavřel do nich velmi mnoho ze svérázného ducha barokní doby, jíž
přitakal smysly a vkusem, třebaže ji odsuzoval zásadově; téže
směsice velmi rafinované kultury a nyvé touhy po přírodě užívali ve
svých paradoxních metaforách a přebroušených přirovnáních typičtí
mistři XVII. věku, Marino a Gongóra, básníci to obou ná.rodů kteří
po Bílé hoře ovládli Čechy duchově, Vlach a Španěl. Je to týž básník,
jenž nedlouho potom za příležitostného podnětu vzdal výmluvný a
barvitý hold španělskému baroknímu mistru dramatických snů
Calderonovi, ač si výslovně připomínal, že »týž duch, jenž v jeho duši
zbožné níti! nadšení posvatného plameny, jak běsný démon záhuby
se řítil na kraj náš zpustlý, národ zlomen}r ... «

Nádherná zdobnost popisú a přirovnání zesílila spolu s nadšeným
důrazem řečnických partií obecnou zálibu pro » V áclava z Michalovic«
v českém čtenářstvu, které s povděkem uvítalo rozsáhlou básnickou
59