humoru, jinak však mluví touž vznosnou a zdobnou řečí strojeného
patosu, jež se rozbíhá do široka a třepí v obrazných jednotlivostech,
stejně staří kněží Tovaryšstva Ježíšova jako jejich mladí, různorodí
chovanci, cizokrajné krásky huertovské jako českobratrský horlitel
Ambrož, zachovávajíce svůj dekorační a výmluvný způsob
vyjadřování i v nejprudším efektu za situaci krajně napiat}'ch. Pro dramatické
prvky jazyka nemá popisný epik Čech valného porozumění; jest až
na podiv, kterak opominul veškerých pomůcek, jež zesilují aktivitu
slovesa, tohoto živlu po výtce dramatického: ani kvantitativními
odstíny, ani předponami slovesnými, tím méně hromaděním příbuzných
a přece odstupňovaných přísudků neb naopak brachylogickým
osamocením holých sloves ve větě nevyznačil pohybu dějového.

Jeho všecek zřetel jest obrácen k statickým prvkům jazyka,
především k přídavnému epitetu, jehož jest marnotratníkem a ciselérem·
Nedovede položíti substantiva, aby ho neopatřil smyslově názorným
.a zmalebňuiicim přímětkem; velmi zhusta nedostači mu běžné
adjektivum, a v.ytváří si sám, po módě již zastaralé, epiteta složená, mající
ráz amplifikační až přetížené strojenosti; je to ryze barokní vkus,
který rád oblékal své vrstevníky do drahých rouch, honosně
krumplovaných (blahodivná náruč, blahoplodná zvěst, čaroněžné pacholátko,
divuněžTJÝ vděk, hrdolepý útvar těla, hrdolepé povypiaté skráně,
hrdobujný vůdce, lepotkaná mříže, libozvuká harfa, milokrásný tvar,
mnohočetná postava, pustošedá mlha, žhavorudé jiskry),

Z amplifikačních sklonů Čechových vyvěrá také jeho záliba v
propracovaných metaforách a široce rozpředených přirovnáních, která
místy napodobují techniku příměrů homerských; jestliže však starý
naivní epik volí obrazy z přírody hlavně k tomu, aby jimi objasnil jevy
života duševního, užívá jich výpravný malíř barokního století jakožto
názorového výkladu pro výjevy a události z rafinovaného života
světské i duchovní společnosti, čímž dosahuje vítaného a
překvapujícího střídáni dusné kultury a osvěžující přírody; tato však v celé
rozlehlé skladbě vynutila si rozsáhlejší místo pouze rvenickou episodou
v Ambrožově retrospektivním podáni.

Směsice kněžského a šlechtického panstva v pestrých krojích při
hostině klementinské vzbuzuje v básníkovi představu jarních květů
zmítaných bouří; když před Verdugovým vystoupením jesuitští hosté
ztichnou, čekajíce rázného gesta i slova krvavého válečníka,
při58