oko i jeho výtvarně vytříbený vkus, povzbuzuje jeho virtuosní umění
malebného slova. Takto má ve "Václavu z Michalovic« vedle řečníka
místo daleko nejpřednější dekorační a antikvářský malíř barokních
:sklonů. Toho nejpovolněji poslouchá: básnická mluva, jež se zde
rozvila k dokonalosti a bohatství u Čecha dotud nedosaženému. Na rozdíl
od starších Čechových děl jeví »Václav z Michalovic« pouze 'skrovné
stopy zápasu s jazykem a s veršovou formou. Ojediněle se naskýtaií
zastaralá slova, běžná v obrozenské poesii, a neživé, pedantické
obraty, příznačné básníkům, kteří opomíjejíce jadrné mluvy lidově, čerpají
svůj jazykový poklad výhradně z knih <črt, děvice, hanob ce, hloubeň,
chumel, kačice, krabuše, odeblesk, paprsleky, rokotání, ropot,
zploditel, žáče; bumé koleso, ďábli pazour, mutný, peřestý,. řevný tábor,
samospasný, svíží, věčitý; ves půvab; rozchvátiti, zjařovati se; »náš
věk se z va5í zůstalosti zouvá«, >:soucit se zharal«, »duše má jen zvučí
stonem žele«). Trocheje, jimiž celé epos (až na iambický »Vstup«,
oplývající četnými rytmickými licencemi a nepřesnostmi) jest složeno,
jsou většinou správné a zvučné, ačkoliv energický jejich spád působí
druhdy únavně a nehodí se k místům lyrické něhy a plaché dumy. Rýmy,
seskupené ve zřejmé snaze po rozmanitosti do rozličných a druhdy
značně umělých sestav, ukazují k svědomité dílně neúnavného brusiče
slova strůjce zvukových efektů, který se jen nerad a výjimkou spokojí
lacinj"m a planým souzněním nevýrazných ohý-bacích koncovek, čemuž
dříve příliš často propadal, ale tím zálibněii a důmyslněji překvapuje
rýmy paradoxními ražení přímo heinovského, které působí
neodolatelným dojmem barokním, zvláště také proto, že jsou původu
makaronského (Domine - zločinné, moudrost sama - amas, ama, kalný
pramen - amen, amen, moji chvále - ala, alae, celý - coeli, té si tu
- husitů, právě v dar - Balthazar, její - Oalilei, sladký srub ¸
Belzebub, rázný hlas - Marradas, kráska jará - Manriquez de Lara,
bohatá.- Slavata, každičkou tu klec - Budovec, novíc - Michalovic,
R.venici -- měnící).

Těchto jazykových a básnických prostředků využil Svatopluk
Čech ve ;> Václavu z Michalovic« značně jednostranně. Rétorický a
malebný umělec slova nedbá tu vůbec toho, aby slohem řeči
karakterisoval postavy podle společenského příslušenství, názorových sklonů a
osobní povahy jejich. Pouze pjři )rozpravách klementinského
hodokvasu učinil k tomu skromné náběhy, hlavně po stránce burleskního

51